Proč bych nezměnila ani jeden jediný den

19. října 2014 v 14:39 | Teia |  Teiin svět
Za poslední dva měsíce jsem klesla opravdu velmi, velmi nízko. Předtím jsem byla na dně a stačilo mi to, zázračným způsobem jsem nějak fungovala i s tím. Nyní jsem zjistila, že mé dno má ještě mnoho pater k prozkoumání. V průběhu necelých devíti týdnů jsem pravděpodobně zlomila rekord v počtu špatných rozhodnutí. Myslím, že procentuální úspěšnost špatné volby se blíží stovce.
Lituji toho? Ano. Udělala bych to znovu? Bez zaváhání.
Není to, jako bych nepřemýšlela nad "co by bylo, kdyby..." Není to, jako bych nechtěla změnit vůbec nic. Kdybych se dostala do prvního časového bodu v alternativní realitě se znalostí výsledku, samozřejmě bych se pokusila udělat věci jinak. Ale jen tak mávnout proutkem a změnit událost podle toho, jak si myslím, že by to bylo lepší? Ani náhodou.
Před lety jsem se naučila být se sebou naprosto v klidu a míru, snažím se vyčítat si co nejméně věcí, žít dle zásady "v tu chvíli ti to přišlo jako vhodné řešení".
Kdybych změnila chod událostí v minulosti, ztratila bych sebe. Ztratila bych vzpomínky i cenné zkušenosti, ztratila bych osobnost na nich vybudovanou, šla bych jinou cestou. Byla by to smrt této verze mého já, což by sice pro svět nebyla nenahraditelná ztráta, ale pro mě ano. Nevěděla bych, kam až jsem došla, čeho všeho jsem schopná. Nevěděla bych vůbec nic. Byla bych někdo úplně jiný.
Nezatratím se, ne pro pár hloupých chyb, kterým se v životě stejně nikdo nevyhne.
Co se stalo, se stalo, co bylo dobré, bylo dobré, co bylo špatné, byla zkušenost.
Jsem připravená dělat chyby a nést za ně následky, dělat je znovu a znovu, zažívat nové i opakovat staré. Věřím, že z vlastních chyb se člověk poučí nejlépe, že jednou, až budu v budoucnosti stát před podobnou volbou, si řeknu: "Jasně, takhle to ještě nikdy nefungovalo, zkusím to tentokrát jinak..."
V životě každý máme dva dny, ve kterých nemůžeme nic změnit - říká se jim včerejšek a zítřek. Denně potkám tolik lidí, kteří pláčou nad minulostí a stresují se nad budoucností, až úplně zapomenou žít.

Nechci se stát jednou z nich. Ale potlačovat v sobě negace pomůže pouze dočasně, dokud se nenahromadí a nezničí psychiku, proto jsem se po dlouhé době rozhodla nebojovat, ale poddat se. Určila jsem si záchytné body, nastavila si hranice, za které nepůjdu. Silou vůle jsem si v hlavě udržela drobounké světýlko, že za chvíli to bude všechno jen vzpomínka. A nakonec ani těch moc nemám, z těch tří týdnů si pamatuju možná tak pět momentů. Pořádně jsem se v tom vymáchala s tím, že bolest není věčná a všechno jednou skončí... a skončilo. Jednoho dne jsem se probudila a necítila se špatně. Když jsem ten den otevřela oči, zjistila jsem, že co mě se zdá jako maximálně pár dní, se ve skutečnosti blíží třem týdnům. Všichni se posunuli a já dál nemohla setrvávat na místě, tak jsem je doběhla. Tím skončila jedna etapa mého života, plná velikých chyb a velikých rozhodnutí. Zpětně hodnotím, že to stálo za to. Ačkoliv to nedopadlo nejlépe, v prostřední části jsem byla šťastná a to je důležité. Neohlédnu se zpět s tím, že to celé stálo za nic. Jen to nedopadlo... a to se stává.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.