Mikropovídky: Okamžik, Meziprostor a Ten jiný

27. září 2014 v 15:00 | Teia |  Povídky
O prázdninách jsem se mimo jiné zúčastnila soutěže o nejlepší mikro(mikro) povídku. Nejvyšší možný počet prací na autora byl 3, proto jsem ze sebe horko těžko vypotila 3 povídky. Psala jsem je na rychlo a odesílala v den uzávěrky... přesto se Okamžiku povedlo vyhrát první místo!
Napsat dobrou mikropovídku není žádná sranda, jedná se o úkon mnohem těžší než psaní děl, ve kterých máte více prostoru. Proto jsem se zamyslela... Jaké jsou situace vyvolávající silné emoce? Nejlépe takové, ke kterým není potřeba moc informací?

Okamžik
Chodba je tichá. Tak tichá, že slyším svůj vlastní tep. Buší mi ve spáncích. Ruce se mi klepou. Co mám dělat?
Beru za kliku. Na dotek je ledová a nepříjemná. Jako smrt. Jako...
Na sucho polknu. Mé tělo je zmatené stejně jako já.
Je mi nevolno, žaludek se mi kroutí. Odvážím se otevřít?
Zvládnu to, samozřejmě, že to zvládnu. Klika mi vyklouzává ze zpocené dlaně. Otřu si ruce o kalhoty a opět se pokouším dostat do pokoje. Dveře se pomalu otvírají.

Leží tam. Je odkrytá. Nedokážu odvrátit pohled. Nehýbe se. Už se hýbat nebude. Už nikdy neotevře oči, aby...
Má oteřené oči. Ale jsou skelné a prázdné. Nikdo se za nimi neukrývá. Chybí jiskra. Chybí život.
Už jen pár kroků. Mé nohy se nehýbou. Zůstávám přikovaná na místě.
Mému zpomalenému mozku pomalu dochází, co se děje. Vracím se do reality.

"Mami?" zašeptám. Hlas se mi vytrácí, nejsem skoro slyšet. Odklašlu si a olíznu si suché rty. "Mami?"

Meziprostor
Tma. Nic než jen tma. A pak už ani tma, jen prázdno. Žádná tma, žádné světlo, žádné zvuky, žádné prázdno... Nic. Konec.
Je tohle smrt? Vypadá takhle smrt? Protože pak ji nechci.
Záblesky. Šum. Hlasy.
Jsem mrtvá? pomyslím si a má myšlenka se rozprostírá prostorem. Ztrácí se v nekonečnu. Mizí do neznáma. Opouští mě.
Je tohle konec? Myšlenka se opět rozléhá. Zůstává bez odpovědi. Jsem sama.
Pohyb. Pluji? Kolem mě se střídají obrazy, výjevy z historie lidstvs i jiných ras. Všichni namačkaní v jednom vesmíru, v nekonečném cyklu života.

Kam půjdu příště?

Ten jiný
Od prvního okamžiku jsem věděla, že tenhle bude jiný. Sebevědomě si vykračoval chodbou. Okouzlující mladý muž. Usmál se na mě. Jinak než na všechny ostatní. A já věděla.
Bude jiný. Změní můj život. První kluk, kterého kdy zabiju.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 12. října 2014 v 21:17 | Reagovat

Takovýhle krátký creepyvěci mám přesně rád. Máš u mě cookie.

2 Teia Teia | E-mail | Web | 13. října 2014 v 16:49 | Reagovat

Děkuji *cpe se sušenkou*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.