Život

23. srpna 2014 v 17:23 | Teia
Navazuje na Bolest a předchází Času na čaj.

Život
Život se změnil od doby, co jsem ji naposledy viděla. Co jsem ji viděla hořet.
Třesu se zimou i strachy, ze vzpomínky na oheň. Nevím, co dělat. Nemůžu jíst. Nemůžu pít. Nemůžu spát. A nemůžu ani myslet, protože mé myšlenky se vždycky stočí k ní.
Klepání. Tom vchází, aniž by čekal na vyzvání. Předpokládám, že nemusí, je to konec konců jeho pokoj.
"Můžu pro tebe něco udělat?" ptá se nejistým hlasem. Nechová se jako minule, kdy na sobě nenechal znát bolest. Kdy zůstal netečný, racionální a chladný jako kus kamene. Teď působí o něco lidštěji, o něco otevřeněji. Ale nestojím o soucit.
Zavrtím hlavou. "Jako třeba co?"
"Já nevím. Cokokoliv. Něco. Mohl bych ti ulevit od bolesti. Mohl bych tě zbavit vzpomínek na Gevaarlike Igru."
Mohl by. Mohla bych tak zapomenout alespoň na jedno hrozné místo. Ale tak svět nefunguje. Přijít o tyhle vzpomínky, přišla bych o kus sebe.
"To je dobrý."
"Nemusíš hrát silnou, víš. Znám astrální prostředí, vím, co dokáže udělat lidem, zvlášť pak mladým lidem."
"Doopravdy je to v pořádku. Zvládnu to, neboj."
"Tak něco jinýho."
"Proč jsi zachránil mě? Proč jsi nezachránil jí?"
"Slíbil jsem jí, že se o tebe postarám. A zachránit tebe bylo logičtější. Jí už jsem nemohl pomoct."
"To je to? Rozhodl jsi se zachránit mě, protože u ní už to nešlo? Můj život má snad větší hodnotu, protože jsem měla vyšší pravděpodobnost na přežití?"
Pokrčí rameny. "Když to řekneš takhle."
Objímá mě. Mlátím ho pěstmi do prsou. Nechá se, ani sebou neškubne. Nejsem si jistá, jestli vůbec rány od holky jako já cítí.
"Proč mi vůbec chceš brát vzpomínky? Proč? Už jsi někdy někoho ztratil? Budeš si snad ty mazat vzpomínky na ní?"
"To je něco jiného."
"Myslela jsem, žes jí měl rád!" Zabořím obličej do jeho hrudi. Už zase pláču.
"Měl," odmlčí se. "Měl jsem jí moc rád."
"Tak proč jsi něco neudělal? Proč jsi jí nezachránil? Víš vůbec, jak to bolí?"
To ho očividně naštve. Cítím, jak se pode mnou napnul.
"Už jsem ztratil mnoho lidí. Většina z nich mi byla bližší než tvoje sestra. Je mi jí líto. A je mi líto tebe. A je mi líto sebe. Ale byla už velká, rozhodla se sama za sebe. Její smrt není moje chyba."
Nechápu, proč najednou mluví tak z cesty. Jako by snad přesvědčoval sám sebe...
"Já tě neobviňuju. Neříkám, že je to tvoje chyba. Jenom nechápu, co jsem udělala... proč já můžu žít a ona ne. Čím jsem si to zasloužila."
"Neudělala jsi vůbec nic a sama to víš. Takový je prostě život."
Přikývnu. Část mě chápe. Část mě nechce pochopit. Chce se sbalit do klubíčka, někde se uzamknout a už nikdy nevyjít na světlo světa. Toužím se jí poddat. Bylo by to jednodušší.

Ale malé světélko ve mně je vděčné. To malé světélko totiž chce žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.