Osm

2. srpna 2014 v 8:00 | Teia |  Pevné pouto

Osm
Protichrisská liga čítala mnohem víc osob, než jsem si dokázala představit. Sídlili pod domem, kde jsme se sešli s Rogerem. Ještě nikdy jsem neviděla tak rozsáhlé podzemní prostory a pochybuji, že ještě někdy uvidím. A byli naprosto samostatní.
Poznala jsem alespoň dvacet svých nevlastních sourozenců. A to nebyli ani zdaleka přítomní všichni - tato část spolupracující proti Chrisovi tvořila jen zlomek všech jeho potomků. Má rodina se nejspíš rozpíná do neuvěřitelných počtů větví a členů. Chris v plození opravdu nezahálel.
"Našli jsme ji," oznámila nám jedna z mých nevlastních sester. Nedokázala jsem si zapamatovat všechna ta jména, navíc mnohá z nich zněla velmi astrálně a pro člověka velmi těžce vyslovitelně, ale z nějakého důvodu mi uvízlo v paměti, že její matka byla poloviční sukuba. Možná to bylo tím, že mi někoho neuvěřitelně připomínala.
Tom zasmušile přikývl. "Kde?"
"V Gevaarlike Igra."
"Je to hodně špatné?" pípla jsem vyděšeně. Jejich výrazy se mi ani trochu nelíbily.
"Uvidíme, snad ne. Musíme ji ale dostat ven co nejdřív."
"Tak to abysme vyrazili."
"Nevím, jestli je to dobrý nápad."
"Co? Abych šla? Ne, ne, v žádném případě mě tu nenecháte."
Tom si povzdychl. "Já vím, toho jsem se bál. Jít ti zabránit nemůžu. Hlavně se nenech ničím šokovat. Pamatuj, Nox není tvůj svět, morální hranice tady jsou posunuty do maximálních limitů, dál než si kterýkoliv člověk dokáže představit. Ale cokoliv zažiješ, ať už to bude sebehroznější, jednou pomine a zbyde jenom vzpomínka. A i těch tě můžu zbavit, pokud budeš chtít nebo potřebovat."

Hlavní třídy byly vždy tak narvané. Musela jsem se pekelně snažit, abych Toma v davu neztratila. Cupitala jsem a pevně ho držela za rukáv. Často jsem musela mhouřit oči, aby mi jasné reklamní poutače nevypálily zornice.
Minuli jsme obrovskou budovu a zabočili do drobné uličky. Sotva jsem se tam na šířku vešla - tak malá byla mezera mezi domy! Prošli jsme úplně pidi dveřmi - i já jsem se musela ohýbat, a objevili jsme se v tmavé vybydlené místnosti. Úplně jako z nějakého hororu.
Naskočila mi husí kůže. Byla jsem oblečená, abych zapadla, a černý uplý obleček na můj vkus odhlaloval až příliš mnoho kůže. Na vysokých šněrovaných botech s rozdvojeným podpatkem se mi nechodilo zrovna nejlépe.
Sešli jsme po dlouhých kovových schodech. Na konci nás čekaly nebezpečně vyhlížející dveře - působily, že se snaží zadržet něco strašného.
Tom třikrát zaklepal. Otevřel ten nejstrašidelnější tvor, jakého jsem v Noxu zatím potkala. V protáhlých očích úplně postrádal bělmo, celé je vyplňovala černá hmota připomínající temné propasti do nicoty. Chyběly mu rty, naskytl se mi tak dokonalý výhled na dvouřadí do špiček rostlých zubů. Naštěstí bylo moc šero, než abych mohla zkoumat dásně. Sjel mě pohledem, který jsem nedokázala zařadit jako chtivý, nebo vysmívačný.
Odvrátila jsem se a vzpomněla si na Tomova slova. Za chvíli zbyde jen vzpomínka. Kdybych věděla, o kolik horší věci naleznu uvnitř, otočila bych se na patě a utekla zpět do bezpečí fyzického světa a na celý Nox zapomněla. Ale já to netušila a pokračovala v cestě.
Po stěnách stékala krev a formovala se do pohyblivých obrázků, zpodobňujících hlavně velmi obscénní situace. Usilovně jsem se snažila nečervenat. Tom si všiml mé úzkosti a mrkl na mě, ale jinak nedal nic najevo. Odkudsi hrála tvrdá a neuvěřitelně hlasitá hudba.
V hlavním sále se po sobě kroutili převážně humanoidi. Ve svém oblečku jsem si najednou přišla úplně puritánská. Nechtělo se mi sledovat všechny ty sexem a utrpením naplněné záležitosti, ale nedokázala jsem odvrátit oči.
Rozdíl mezi klienty a hračkami byl jasně viditelný - očividně sem nikdo nechodil pro submisivní role.
Natálii jsme našli v rohu. Po zádech se jí táhly dlouhé šrámy, na bradavkách visela závažíčka, obličej nalíčili k nepoznání. Vlasy obarvili na jasně zrzavou barvu. V obočí se lesknul piercing. Opečovávala hadího démona. Proti své vůli jsem si všimla, že má hemipenisy. Přidala jsem informaci na seznam věcí, které vědět netoužím a doufám, že rychle zapomenu.
Neztratila jsem masku sebejistoty, když jsme k nim šli. Nemohla jsem. Soustředila jsem se na ladný sebevědomý pohyb, abych nebyla zaměněna za hračku.
Tom mě chytil za ruku a odtáhl do další místnosti.
"Co děláš? Vezmem Natálii a vypadnem," zašeptala jsem naštvaně.
Zavrtěl hlavou. "To nepůjde. Nedostali bychom se odsud. Musíme si ji pronajmout a potom nenápadně dostat ven. A to doufej, že ji to nezabije."
"Nemůžu jí to nechat dokončit s tím... tím... fuj!"
"Můžeš a uděláš to."
Diskuze skončila. Vedl mě dál. Trhalo mi srdce nechat svoji sestru v takovém postavení. Došli jsme k vysoké, neuvěřitelně namakané ženě zahalenější než všichni ostatní dohromady. Což nebylo moc. Toma si prohlédla zaujatě, mě s opovržením. Naštěstí mě Tom částečně schoval za sebe.
Přišla k nám a v zrcadle za ní jsem uviděla, že jí chybí látka na zadku. Ignorovala jsem to, i tak zůstala na seznamu nejzahalenějších.
Vedli spolu dlouhý rozhovor. Ačkoliv jsem poslouchala, nerozuměla jsem ani slovu, ale nechtěla jsem se rozhlížet po místnosti, tak jsem usilovně zírala na Tomova záda. Stále mi přišlo podivné, jak si z nich dokázal nechat vyrůst křídla.
Procházející žena, klientka, mě poplácala po zadku. Nadskočila jsem a téměř se po ní ohnala, ale nakonec jsem své reflexy ovládla.
Tom mě objal. "Pojď, už to nebude trvat dlouho. Chceš jít tam a sledovat ji?"
Odstrčila jsem ho. "Fuj, děláš si prdel?"
Pokrčil rameny. "Myslel jsem pro její bezpečí. Ale jak chceš."
"Dobře, dobře, ale nejsem si jistá, jak dlouho to vydržim."

Natálie skončila. Domina ji poté poslala za námi.
"Připrav se, že tě možná nepozná," zašeptal mi Tom do ucha.
Ale poznala. Vrhla se mi kolem krku. "Nel! Co tady děláš? Proboha! Já nechtěla, abys..."
Přitiskla jsem jí dlaň na ústa. "Zůstaň v roli. Jsme tu, abysme tě dostali pryč, ale nesmíš na sobě dát nic znát."
Přikývla a otřela si slzy. "Ano, má paní."
Za jakýchkoliv jiných okolností by to bylo směšné. Než jsem překonala pocity trapnosti a studu, vzal si slovo Tom.
Škádlil ji lehce, ale účelně. Pomalu jsme se přesouvali ke dveřím. Najednou se k nám připojil velmi zanedbale vypadající muž. Prosmýkl se kolem Natálie a pevně Toma objal.
"Kdybys věděl, jak rád tě zase vidím, starý brachu. Tak dlouho ses mi neozval, začínal jsem si dělat starosti!"
Poplácal ho po zádech a dál držel.
"Už mě můžeš pustit," zahuhlal Tom přidušeně. Očividně jej stále bolela zranění z útěku.
"Nel, Natálie, Glen," představil nás. "Glen už odsud jednu dívku dostal. Vezme tě k sobě a potom v bezpečí dopraví zpět do fyzického světa."
"Počkej, a co já!" zamračila jsem se.
"Budeš je moct následovat, ale nezapomeň, co jsi slíbila. Chvíli nám pomůžeš. Pak budeš moct jít."
Zamračila jsem se, ale zmlkla a tiše proklela svůj slib.
"Odcházíme, Nel. Věř Glenovi. Brzy se s Natálií uvidíte."
Rychle jsem ji objala a nechala se vyvést zpět do tmy.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.