Devět

9. srpna 2014 v 8:00 | Teia |  Pevné pouto

Devět
V protichrisské lize jsem si přišla tak zbytečná. Pořád někdo něco dělal, něco řešil a já jen seděla a sledovala hemžení. Nerozuměla jsem jazykům, technice, magii, zbraním ani boji.
Našli Ninu. Nabídla jsem se, že se přidám do záchranného týmu, ale očividně už se mnou měli jiné plány.
"Už víme, co s tebou," oznámila mi jedna z mých nevlastních sester, která se dříve představila jako Syreeta.
Vzhlédla jsem od hrnku kafe, kterému jsem poslední půl hodiny věnovala veškerou svou pozornost. "A co? Nejradši bych, abyste mě pustili domů za Natálkou."
Pohladila mě po rameni a předala mi štos papírů. "Neboj, brzy. Jen potřebujem, abys předtím udělala ještě jednu poslední věc."
"Co to je?" zamávala jsem papíry.
"Mapy Chrisova sídla. Velmi nepřesné a z větší části nehotové. Potřebujeme, abys je dokončila."
"Jak?"
"Pošleme tě za ním. Budeš mu tvrdit, jak příšernej je astrál. Podej velkej hereckej výkon, přidej si k němu, získej si důvěru. Dokonči mapy a jsi volná. A už víme, jak Chrise zničíme, tak ho co nejvíc zaměstnej."
Přijala jsem úkol a s nechutí se nechala přenést před hlavní vchod.
Vešla jsem do enormní přijímací místnosti. Kolena se mi klepala. Zamířila jsem k velkému pultu uprostřed haly. Ujala se mě pohledná drobná blondýnka, bohužel ale nemluvila mým jazykem a musela zavolat jinou, na chlup stejnou dívku. Nejprve jsem je považovala za dvojčata, poté jsem si všimla, že všechny recepční vypadaly naprosto totožně.
"Máte přání?"
"Jdu za Chrisem. Je to můj otec."
"Máte smluvenou schůzku?"
"Ne, ale musím ho vidět."
"Lituji, ale to nebude možné."
"Ale on mě rád uvidí. Jen se zeptejte, klidně počkám. Řekněte, že přišla Nel."
"Lituji, ale to nebude možné."
Přemlouvala jsem ji neuvěřitelně dlouhou dobu, ale neustoupila. Odešla jsem s prázdnou, zklamaná a zoufalá.
Nemohla jsem se nechat tak snadno odmítnout. Umíněně jsem se vrátila, s nikým nepromluvila ani slovo, minula pultíky a zamířila k ozdobnému rozlehlému schodišti. Tom mě při první návštěvě v Noxu naučil, že mnohokrát stačí jen vypadat sebejistě a tvářit se, že na daném místě máte co dělat, a projde vám cokoliv.
Přidala jsem se k davu mířícímu nahoru. Museli jsme být drženi někde nahoře. Odpovídalo by to Chrisově povaze. A tech schodů, co jsme seběhli!
Stoupala jsem a stoupala. Bohužel jsem se přepočítala. Při pohledu na budovu zvenčí mi mělo být jasné, že tolik pater nikdy nevyjdu. Po dvaceti jsem soptila. Stehna mě neuvěřitelně pálila, nohy odmítaly udělat další krok. Zahnula jsem do chodeb a bloudila budovou. Kéž bych byla dávala při útěku pozor!
Narazila jsem na další schodiště a silou vůle se jej donutila vyjít.
Dostala jsem se do prázdnějších částí, kde jsem návštěvníků potkala po skrovnu. Znervózňovalo mě, že jsem netušila, jak dlouho už jsem hledala. Nedovolila jsem si zpanikařit. Rozhodně mi nehrozilo, že bych zde bloudila až do smrti, že...
Nakonec jsem byla zachráněna mladým klučinou. "Nel Blaek?"
Přikývla jsem.
"Pojď, Chris tě očekává."
Hodil na zem světle modrou kuličku. Rozprskla se a vytvořila velkou lesklou plochu.
"Račte vstoupit."
Vešla jsem do louže. Místo abych stanula na zemi, propadla jsem se. Vynořila jsem se ve velké kanceláři s uměle vytvořenými průhledy do přírody. Ptáci zpívali. Přerušilo je hlasité tlesknutí. Místnost utichla.
"Ach. Ptáci, ptáci. Gwen je vždy nechává tak nahlas. No nerozčilovalo by tě to?" Chris zajel za svůj pracovní stůl. "Prosím, posaď se."
Urychleně jsem sebou hodila na židli a vyhrkla první věc, co mi přišla na mozek. "Ty jsi na vozíku! To jsem netušila!"
"Dočasně. Ale povídej, proč jsi přišla? Dáš si něco? Kávu?"
Vzpomněla jsem si na svůj úkol a urychleně přikývla. "Moc ráda."
"Tak proč jsi přišla?"
"Já..." prohrábla jsem si vlasy, abych vypadala ještě rozcuchaněji a zničeněji. "Chtěla jsem se omluvit za své předchozí chování. Byla jsem tam venku a zjistila... zjistila, že nemám kam jít."
Pokusila jsem se co nejvěrněji napodobit vzlykání. "Prosím. Že mě vezmes k sobě? Jsme přeci rodina..."
Na znamení důvěry jsem upila z hrnku kávy, který přede mě položila mladá služtička. Nemohlo jí být víc než patnáct, ale ignorovala jsem morální otázku záležitosti. Po tom, co jsem viděla v podniku, který držel Natálii, mi tahle pozice tak hrozná nepřišla.
Káva byla moc dobrá, ale přesto jsem se musela donutit polknout téměř násilím. Mé tělo odmítalo přijmout cokoliv od Chrise.
"Ano, jsme rodina. A protože jsem vskutku velkorysý, myslím, že ti mohu prominout."
Vděčně jsem se usmála a po krátké konverzaci - během které nepadlo o Natálii ani slovo - jsem se omluvila a nechala se odvést do svého nového pokoje.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.