Deset

16. srpna 2014 v 8:00 | Teia |  Pevné pouto

Deset
Následujících čtrnáct cyklů - pozemské počítání času v astrální rovině nefungovalo, proto jsem se začala orientovat dle počtu spánků - bylo velmi tvrdých. Neustále jsem jen cvičila, neměla jsem čas na nic jiného a už vůbec ne na zakreslování map. Ve vzácných chvílích prostých cvičení jsem podstupovala psychické testy.
Snažila jsem se alespoň být Chrisovi co nejblíž a neustále jej zaměstnávat. Bohužel jsem se přiznala, že jsem jednou už s dýkami trénovala. Očividně mě to posunulo do jiné, tvrdší, kategorie.
Po patnáctém cyklu jsem konečně začala zakreslovat. Šlo to ztuha, vzdálenosti jsem pouze odhadovala, nedokázala jsem kreslit ve správném poměru. Navíc jsem se odmítala plížit chodbami s rýsovacími pomůckami a ještě nikdy v životě se mi nepodařilo zakreslit rovnou čáru. Vyžadovaly hodně úprav a překreslování, než budou použitelné.
Strachovala jsem se o Natálii čím dál tím víc. Povedlo se ji dostat z podniku? Dovedl ji Glen do fyzického světa, jak slíbil? Jestli ano, co dělá? Jak se živí? Jestli ne... Žije vůbec?
Nejhorší bylo, že cykly zcela jistě neodpovídaly dnům - musely být mnohem, mnohem delší, v astrálu těla tolik odpočinku nepotřebují. Kdyby nebylo náročných tréninků, pravděpodobně bych nemusela spát týdny v kuse a fungovala úplně normálně.
Stejně tak s jídlem. Astralané jej požívali buď skrovně jako energetický doplněk, nebo se obžírali pro potěšení. Ale přežití činnost nevyžadovalo.
Po sedmnáctém cyklu se to zvrtlo. Chris si mě zavolal k sobě do kanceláře.
"Co si to tu poslední dobou kreslíš?" zeptal se s hraným nezájmem a vyhlížel z umělého průhledu.
"Nic." Sebejistě jsem se posadila.
"Nic? Tohle jistě není nic." Dojel ke stolu a zamával pár papíry. Mé mapy.
"Upřímně nevím, co mě zklamalo víc. Tvá zrada, nebo tvé kartografické schopnosti? To mi tedy pověz."
Znala jsem Chrise již dlouho, seděla jsem proto tiše v vědomím nadcházejícího trestu. Žaludek se mi stáhl. Živá se odsud nedostanu. Hlasitě jsem polkla a potlačila paniku. Jako pravého dravce by jej slabost vydráždila.
"Čekal jsi to?"
"Čekal? Věděl o prvního okamžiku, co jsi prošla dveřmi mé společnosti."
"Jakto? To jsem tak průhledná?"
"Proč jinak bys za mnou chodila? Viděl jsem zlomené a šokované lidi. Žádný herec nedokáže něco takového napodobit."
Mluvil samolibě, jako by na sebe byl hrdý.
"Dobře, dobře. Uznávám, jsem tady, abych zakreslila mapy. Z donucení."
"Pohltila tě ta roztomilá skupinka mých potomků pracující proti mě?"
Pokrčila jsem rameny. "Nedobrovolně."
"Nedobrovolně, ale přeci. Doufám, že si uvědomuješ, co s tebou budu muset udělat. Nečiní mi to žádné potěšení, ale povinnost je povinnost."
Ovšem jeho oči prozrazovaly, že mu to potěšení činí. A to obludných rozměrů.
"Ano. Jakým způsobem-"
Mou větu přerušilo rázné otevření dveří. Dovnitř vtrhli dva muži, vypadali nadmíru spokojeně. Toho menšího jsem poznala z psychologických testů.
Mluvili rychle a nesrozumitelně, za což samozřejmě mohla jazyková bariéra. Chris se usmál a obrátil se ke mně rozzářený jako sluníčko.
"Bohužel tě zde budu muset nechat čekat, tvou situaci dořešíme později. Neuvěříš té skvělé novině - konečně jsme našli Natálii."

Seběhla jsem dolů budovou jako neřízená střela. Vyběhla jsem na ulici, překvapená, jak snadný můj útěk tentokrát byl. Žádná překážka mi nebránila vydat se vstříc svobodě. Až na... Natálii. Byla stále v Noxu. V nebezpečí. S Chrisem na cestě.
Nevěděla jsem, kam zamířit, kde ji najít. Ale měla jsem pocit, že jsem v rozhovoru mužů a Chrise zaslechla jméno baru Škorpion. A protože jsem stejně neměla kde začít, vydala jsem se tam.
Běžela jsem ulicemi, tlačila se davem. Srazila jsem několik tvorů a tak tak unikla jejich pomstychtivým pařátům.
Dostala jsem se před budovu. Tyčila se sice až někam do nebes, ale v porovnání se svými sousedy působila jako trpaslík.
Naštěstí fungovala pro veřejnost, nemusela jsem se nijak prokazovat. Nemusela jsem šlapat schody. Vběhla jsem do portálu a pomyslela na Natálii. Portály v astrálních domech často slouží místo výtahů.
Zjevila jsem se na neuvěřitelně holé rozlehlé planině. Střecha. Neuvěřitelně nudný prostor šedi, umístěný mezi ostatními domy. Vítr tu foukal opravdu silně. Otřásla jsem se ve svém odhalujícím oblečení.
Přimhouřila jsem oči a prohledala prostor před sebou. A tam byla! Svázaná a bezbranná. Klečela, v ústech roubík.
A u ní Chris a jeho muži! Naštvala jsem se a rozeběhla se jejich směrem. Protivítr mě příšerně zpomaloval. Těžce se mi dýchalo.
"Natálie!" zařvala jsem z plných plic. Už jsem nebyla tak daleko. Slyšela a vzhlédla, v očích překvapení.
Chrisovi muži ji rozvázali a zabalili do pláště. Jistě, se snažil jevit v tom nejlepším světle, jako vždycky, když se snažil někoho dostat na svou stranu.
"Nevěř Chrisovi!" zařvala jsem varování. Netušila jsem, že má poslední slova budou tak ubohá.
Ozvala se obrovská rána. Střecha mi explodovala pod nohama. Vyletěla jsem do vzduchu a tvrdě dopadla na zem. Musela jsem reagovat rychle. Otočila jsem se a spatřila část protichrisské ligy.
Další obrovská rána, tentokrát přímo pod námi. Dostihla mě tlaková vlna. Horko. Neměla jsem kam utéct.
Kdesi vyšlehly plameny.
Nemohla jsem se dívat. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem přežít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.