Šest

19. července 2014 v 8:00 | Teia |  Pevné pouto

Šest
Probudila jsem se v tmavé cele. Podlaha byla polstrovaná, ale záhadným způsobem jí to vůbec nepřidalo na pohodlnosti. Zdi byly kompletně holé, ven vedly pouze jedny těžce vypadající dveře. Vysoký strop tlumeně osvětlovat místnost. Velmi tlumeně.
Vedle mě ležel Tom v nepřirozeně zkroucené pozici. Narovnala jsem mu nohy a prohrábla vlasy. Krvácel z drobné ranky na čele. Nespokojeně se zavrtěl a otevřel oči.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě, jak jsem zapomněla na svůj nedávný vztek. Postavila jsem se a procházkou kolem stěn jsem se pokusila si rozchodit zmožené nohy.
Místo odpovědi zabručel a malátně se posadil. Všiml si, že má pevně obvázaný hrudník, a zaklel.
"Kvůli čemu to máš? Jsi raněný?" zděsila jsem se.
"Ne, to je dobrý. Někdo nás očividně zná. Tohle mi zabrání vytáhnout křídla. Látka je tak neuvěřitelně pevná, že bych si je možná polámal."
"Křídla? Máš křídla?"
"To jsi nevěděla?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Na tom teď nezáleží. Musíme se odsud dostat."
Hořce se zasmál a povalil se na záda. "Odsud se jen tak nedostaneme, koťátko."
Zaklela jsem a plácla sebou vedle něj.
Nikdy jsem neměla moc dobrý odhad, ale tak po půl hodině se ty velké těžké dveře otevřely a vešli tři neuvěřitelně namakaní holohlaví muži. Zmocňoval se mě dojem, že taková v Noxu vládne móda. Každý měřil minimálně dva a půl metru. Zatím jsem viděla jen málo tvorů menších než dva metry - a to i ženy! - ale tací byli považováni za trpaslíky. Odvrátila jsem se, jejich černé oči vzbuzovaly hrůzu.
Jeden z nich přistoupil ke mně a zamrskal jazykem jako had. Poté mě popadl v podpaží a vytáhl na nohy. Druzí dva uchopili Toma.
"Bát se nemusíte. Pojďte s námi. Nebude vám ublíženo." Černoočko promluvil s tak silným přízvukem, že jsem mu téměř nerozuměla. Měl zuby zbroušené do špiček. Možná proto se mu tak špatně artikulovalo.
Moc jsem jeho slibu nevěřila, ale poslušně jsem klopýtala chodbou. Musela jsem uznat, že můj únosce si potrpí na luxusní, velice draze vypadající dekoraci. Zmocnilo se mě neblahé tušení.
Po tolika zatáčkách a schodištích se mému smyslu pro orientaci chtělo plakat, ale konečně jsme dorazili do cíle.
Vešli jsme do veliké místnosti. Nemohla jsem nebýt okouzlená, ačkoliv jsem se jako správná oběť zločinu snažila. Tak nějak jsem si jako malá představovala jídelní sály králů.
A za dlouhým jídelním stolem na nás čekal Chris. Můj otec.
Falešně se usmál. "Zdravím, Nel. Moc rád tě a tvého... přítele opět vidím."
"Potěšení je jen na tvé straně," zavrčela jsem.
"Ale notak, Nel, nač ta zbytečná nenávist?" zamračil se. "Uvítej přeci svého tatínka jak se sluší a patří."
Založila jsem si ruce přes prsa a snažila se vypadat co nejnaštvaněji. "Co ode mě chceš?"
Nevěřícně zakroutil hlavou. "Ta dnešní mládež má ale způsoby... Prosím, posaďte se."
Muži, kteří nás sem dovedli, nás násilně natlačili na židle.
"Mnohem lepší, ne? A teď mi, Nel, pověz, jak se máš ve svém životě? Všechno v pořádku?"
"Bylo by mi mnohem líp, kdybych tě neviděla."
Zklamaně zamlaskal. "Taková škoda, že si tohle myslíš. A já ti chtěl velkoryse nabídnout práci."
Mladá služtička prostřela stůl a nalila polévku. Znala jsem Chrise a ani se jí nedotkla.
"Víš, kam si můžeš svoje nabídky strčit."
"Jsi tak nevychovaná. Takhle mluvit se svým otcem! A ještě u stolu! A to jsem se snažil pro tebe dodržet zásady stolování tvé kultury. A ani sis mou nabídku nevyslechla celou."
Vzpurně jsem se na něj podívala, jako malé dítě, a mlčela. To ho očividně potěšilo.
"No vidíš, že to jde." Odmlčel se, jako by přemýšlel. Ještě nikdy jsem nepotkala tak falešného a melodramatického člověka. "Lámal jsem si hlavu s tím, co bys mohla dělat. Nejsi sice nijak krásná ani výjimečná, ale nic, co by trocha make-upu nespravila. Třeba máš i nějaké talenty. Mohla by z tebe být dobrá volavka? A po menším tréninku bys to možná dotáhla i na krysu."
Nasadila jsem svou ironickou tvář. "Děkuji, zní to velmi lákavě, ale bohužel už do svého života plány mám a v žádném z nich nejsem děvkou."
Služtička odnesla polévku a naservírovala hlavní chod. Vypadal nádherně. Zakručelo mi v žaludku a sběhly se mi sliny. Ale ovládla jsem se. Raději zhynout hladem než pozřít cokoliv od Chrise.
"A co má druhá dcera? Nadia?"
"Natálie," opravila jsem ho vztekle. Nasadil spokojený úsměv, prozrazující, že si spletl jména schválně. Uklidnila jsem se a připomněla si, abych se příště nenechala takhle nachytat.
"Tak co má drahá Natálka? Jistě by ráda poznala tatínka."
Ušklíbla jsem se. "To určitě."
"Nebuď taková protivná holčička. Užívej si oběda, je to možná tvé poslední jídlo. Měla by sis ho náležitě vychutnat."
"Vyhrožuješ mi?"
"Ale zpět k Natálce. Nejsi zdaleka tak dobrá ve skrývání jako tvá drahá matka. Již několik měsíců vás sleduji. Z tvé sestry by byla dobrá agentka."
"Ani na to nemysli. Z tohodle světa ji vynecháš!"
"Na to už je trochu pozdě. Tvá drahá sestra se již několik hodin potuluje po Noxu. Bohužel jsem se k ní nestihl dostat včas a někdo ji skryl. Ale její znovuobjevení je otázka několika hodin, moji muži už na tom pracují." Povzdychl si a podíval se na imaginární hodinky. "Ten čas ale letí. Jsem velmi velkorysý muž, Nel, a proto ti opět dám šanci se ke mně přidat. Všechno bys měla zařízené. Možná bys to mohla dotáhnout daleko..."
"Radši bych zemřela!" odsekla jsem vztekle.
"Ty jsi ale vzpurná děvčica. Ale jak myslíš. Tvé přání je mi rozkazem."

Strážci nás opět popadli a odvedli zpět do malé cely. Odmítala jsem uvěřit, že bych zde měla strávit poslední chvilky svého života. A že poslední slova, která kdy uslyším od své rodiny, budou: "Nemohu uvěřit, že jsme nestihli dezert. Měl být vskutku delikatesní."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.