Sedm

26. července 2014 v 8:00 | Teia |  Pevné pouto

Sedm
Netrpělivě jsem pochodovala v malém kruhu podél stěn cely.
"Musíme se odsud dostat," mumlala jsem stále dokola. Doufala jsem, že to nejsou první známky šílenství.
Tom nereagoval. Narozdíl ode mě odmítal plýtvat energií, ležel rozcapený na zádech a odpočíval.
"Zblázním se tu!" vykřikla jsem najednou a kopla do dveří. Ani se nepohly, ale docela to bolelo.
"Proč vůbec nic neděláš!" vyjela jsem na Toma.
Po krátkém, dusivém tichu se uráčil odpovědět. "Přemýšlím."
"Jo? A snažíš se vymyslet plán útěku, nebo jen rád trávíš čas se svým mozkem?"
"Možná ti přijde, že tu máme soukromí, ale nezapomínej, že jsme neustále sledováni.
Tím očividně považoval diskuzi za uzavřenou. Vrátila jsem se ke svému nervoznímu pochodování. S ubíhajícím časem jsem se vzdávala naděje. Došla mi i energie. Když si pro nás konečně přišli, podřimovala jsem vedle Toma.
Malátně jsem se nechala vyvést, zatímco mi pomalu docházela vážnost situace. Vědomí nadcházejícího konce mě opět probralo. Neúspěšně jsem sebou pohazovala a snažila se vykroutit. Nezdálo se, že by si stráže z mého úsilí něco dělali.
Vedli nás mnoha chodbami a scházeli jsme do nižších pater. Honosnou výzdobu nahradily strohé, holé zdi.
V jedné z těchto pasáží začal Tom konečně jednat. Vyskočil do vzduchu a ze zad mu vystřelila křídla. Tím pohybem usekl dvěma strážcům hlavy. Kapky krve mi dopadly na obličej a poskvrnily triko. Roztočil se a přesekl ostatní muže vejpůl, než vůbec stihli zareagovat. Hodila jsem sebou na zem, aby mě nepotkal stejný osud.
Než jsem se stihla vzpamatovat z šoku, popadl mě za ruce a vyrazil chodbou. Nohy se mi samy od sebe začaly pohybovat, jak mi žilami proudil adrenalin.
Sprintovali jsme labyrintem. Z velké části jsem se nechala táhnout. Brzy mi došel dech. Sípala jsem. Nohy se mi pletly, klopýtala jsem, a kdyby mě Tom nedržel, dávno bych padla na zem a už nikdy se nezvedla. Ale pokračovali jsme. Zatla jsem zuby a vymáčkla ze sebe poslední zbytky energie. Jestli takhle budem pokračovat dlouho, nedopadnu dobře.
Netušila jsem, kam směřujeme, ani jestli to ví Tom. Zbylo mi jen doufat, že neutíkáme na prázdno.
Najednou se zastavil. Nečekala jsem to a mé tělo pokračovalo dál v cestě, zatímco má ruka - kterou stále držel - se zastavila s ním. Škublo mi v rameni a padla jsem na záda. Pěkně uboze jsem se rozplácla a vyrazila si dech. Zatmělo se mi před očima. Poraženecky jsem ležela. Tělo mě neposlouchalo. Končetiny mi zgumovatěly. Zajíkala jsem se.
V příliš krátkém čase mě vytáhl na nohy. Zandal si křídla.
"Můžeš jít?" zeptal se, ale nezněl vůbec starostlivě. Spíš nervózně. Podpíral mě v pase, ale stejně jsem téměř opět upadla. Pokusila jsem se odpovědět, ale hlasivky nespolupracovaly, proto jsem jen zavrtěla hlavou.
"Dobře. Tak pojď." Zvedl mě jako hadrovou panenku, jako bych snad ani nic nevážila. Ale kdyby to nezvládl, v astrálu by byl opravdu velmi ubohý. Maximální fyzická síla zde přesahuje jakékoliv pozemské limity.
Nechala jsem se vést a s postupující cestou se koridory plnily lidmi. Nikdo si nás nevšímal, pluli jsme davem, jako bychom tam snad patřili. Nejspíš se sem zprávy o našem útěku nedostaly. A nebo to zdejší zaměstnance nezajímalo.
Došli jsme do obrovské místnosti. Ačkoliv jsem nedohlédla z jednoho konce na druhý, nikdy jsem neviděla tolik tvorů pohromadě. Tlačili se na sebe a hlučeli. Zavřela jsem oči a pevně se Toma chytla. Bojovala jsem s třeštěním hlavy, zuby nehty se držela příčetnosti i vědomí. Zvedl se mi žaludek. Nesnášela jsem pachuť žaludečních šťáv, ale musela jsem je polknout.
"Musím tě teď postavit, potřebuju, abys to rozchodila," zašeptal. Sotva jsem ho slyšela. Přikývla jsem a zatnula svaly. Nechal mi ruku kolem pasu, aby mě mohl kdykoliv zachytit.
Postupovali jsme podél jedné řady. Nenápadně jsme předbíhali, až jsme se dostali do první desítky. Tahle místnost musela být něco jako vstupní sál - všude se to hemžilo různými portály, tvorové čekali, aby se do nich dostali, nebo z nich naopak vystupovali.
Konečně jsme stanuli druzí v řadě.
"Až řeknu, pořádně se odrazíš a skočíš co nejvíc dopředu."
Žena před námi se nechala zkontrolovat a vstoupila do portálu.
"Teď!"
Skočila jsem. Dopadli jsme na ženu. Upadla. Spustily se alarmy. Mizeli jsme.
Přenášení není tak odporné jako přechod mezi fyzickým a astrálním světem, přesto stojí vysoko na žebříčku mých nenáviděných aktivit.
Po dopadu se opět ozval můj žaludek. Brutálně jsem se vyzvracela. Neudržela jsem rovnováhu a padla přímo do svých zvratků. Nemohla jsem se ani hnout. Byla jsem si jistá, že zemřu.
Žena, kterou jsme zneužili k útěku, vztekle zasyčela a zaútočila. Zavřela jsem oči a smířeně čekala na smrt. Když dlouho nepřicházela, opět jsem se podívala na svět, jen abych spatřila Toma, jak s ní bojuje. Místno zbraně používal svá křídla. Naskočila mi z toho husí kůže.
Z pachu zvratků se mi opět udělalo špatně, ale už jsem neměla co ze sebe dostat. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká žaludeční šťáva se slinami, a nepodnikla nic, abych tomu zabránila.
Tom ji zabil, zvedl mé bezvládné tělo a opět jsem musela projít přenášením.
Svlékl mě a umyl, za což jsem mu byla opravdu vděčná. Pak jsem na okamžik ztratila vědomí.

Světlo mě bodalo do očí. Zavřela jsem je a zakňučela. Tom mi přitiskl ke rtům vonící hrnek. Ucítila jsem na jazyku vlažnou tekutinu. Donutil mě polknout. Část mi stekla po bradě. Nasládlá chuť se něčemu neuvěřitelně podobala, ale nedokázala jsem ji zařadit.

Probudila jsem se rozlámaná a unavená. Sotva jsem se dokázala z měkké postele zvednout. Zahalila jsem se do huňatého fialového ručníku, který jsem našla přehozený přes pelest. Stehna mi hořela a chození se stalo novým peklem. Možná bych mohla říct, že jsem byla trochu z formy.
V obýváku pochrupoval Tom. Seděl u stolu, s čelem položeným na nějakých papírech, křídla roztažená, a hlasitě oddychoval.
Na křídlech měl šrámy, na koncích peříčka vytrhaná, zlámaná a pošpiněná. Pokusila jsem se je narovnat, ale pořezala jsem se. Olízla jsem si krvácející prst. Byla přesně tak tvrdá a ostrá, jako působila v boji.
"Nech to být," zamumlal.
Posadila jsem se naproti němu. "Co jsi za rasu?"
Ticho. "Anděl."
"Vážně? Anděl?"
Ticho.
"Promiň, jsem si anděly... představovala... no, trochu jinak. Bez urážky."
"Samozřejmě, lidé o nás mají velmi zkreslené představy."
"Jsi padlý? Neměla by být křídla huňatá a hebká a ťuťu?"
"Ne, spousta andělů to takhle má. To, co jsi popsala, je vskutku výjimka. Ťuťu křídla se jako zbraň moc nehodí."
"Tak jak na to lidé přišli? A navíc jsou černý..."
"Nejspíš protože Michael, vůdce, má bílá a... ehm... ťuťu. A černá je andělská barva jako jakákoliv jiná. Většina se v ní obléká."
Za celou dobu rozhovoru ani jednou nevzhlédl, jen se vyčerpaně válel po stole.
"Takže jsou nebesa? Křesťani mají pravdu? Mám změnit náboženství?"
"Po tom, co jsi tu viděla, bys mohla vědět, jak velká blbost náboženství jsou. Samozřejmě, že ne všechno je špatně, ale... nech to být. Vysvětlím ti to někdy jindy."
"Fajn. Jak jsi se dostal do Noxu, když jsi furt anděl?"
"Osobní záležitosti, změň téma."
Narovnala jsem se. "Musíme najít Natálku."
Zavrčel. "Měl jsem čekat, že to budeš chtít. Ale není to nejlepší nápad. Podívej, jak jsme dopadli."
"To protože jsi lhal. Celou dobu's mě nutil hledat nějakou úplně cizí holku."
"Omlouvám se."
"Dlužíš mi to. Musíme ji dostat do bezpečí."
Ignoroval mě. Protáhl si křídla a pochrupoval.
"Prosím," zakňučela jsem. Když opět nezareagoval, naklonila jsem s k němu a zašeptala mu do ucha: "Když mi pomůžeš, spojím se s tebou a tvými lidmi proti Chrisovi."
Zakašlal. "Není to dobrý nápad a budu toho litovat, ale když nedáš pokoj..."
Pevně jsem ho objala kolem zmoženého hrudníku a dlouho jsme naslouchali tichu, dokud jsme opět neusli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.