Pět

12. července 2014 v 8:00 | Teia |  Pevné pouto

Pět
"Richard má prý nějaké nové informace," oznámil mi Tom, zatímco jsem do sebe dostávala další sklenici karamelově chutnajícího léku. Zdraví se mi dramaticky zlepšilo a tato dávka by měla být má poslední. Viděla jsem lépe než kdy dřív, svaly mi zregenerovaly, koordinace nabyla nebeských výšin.
"A co zjistil?" zahuhlala jsem s plnou pusou.
"Sejdem se s ním a snad to zjistíme."

A skutečně jsme se s Richardem sešli. Překvapilo mě, jak normálně a lidsky vypadal. Když jsem to zmínila, zasmál se a přiznal, že je ve skutečnosti člověk.
"Tak k věci. Našel jsem to děvče. Jako míšenka je pro trh vhodná pouze jako otrokyně, případně hračka."
"Co? Natálie? Míšenka? Ne, ona je člověk," vyblábolila jsem překvapeně. Ale nedorozumění se mělo brzy vyjasnit. I Richard se totiž zatvářil zmateně.
"Jaká Natálie? Mluvíme o stejné osobě?"
"Má mladší sestra Natálie?" pozvedla jsem obočí.
Richard zakroutil hlavou. "Tak to tu máme drobné nedorozumění. Já mluvím o tvé nevlastní sestře, Nině."
Srdce mi poskočilo. "Takže Natálie je v pořádku?"
Z prsou mi spadla obrovská tíha. Nemohla jsem se dočkat, až se vrátím domů a usmíříme se. Budeme spolu v bezpečí, zapomeneme na celou záležitost. Do Noxu už se nikdy nevrátím, mohla bych se vyhýbat i Škorpionovi, jen tak pro jistotu...
Pak mi něco došlo. Otočila jsem se na Toma. "Tys to věděl? Věděl jsi, že tě nutím hledat naprosto cizí holku?"
Souhlasil.
"Tak proč jsi mi nic neřekl?!"
"Snažil jsem se, ale nikdy jsi mi nedala příležitost-"
"Žádné výmluvy."
"Je to malá a bezbranná-"
Založila jsem si ruce přes prsa. "A žádné lži. Proč jsi mi to neřekl?"
"Potřebujeme ji. Sháníme Chrisovy potomky. Dáváme je dohromady, abychom ho konečně zabili. I Richard mezi nás patří. Ty bys mohla taky. Jen si to představ. Svět bez Chrise."
"Nepotřebujete mě."
"I ty jsi Chrisův potomek. A jako jedna z mála jsi se s ním potkala."
"A už nikdy víc," ušklíbla jsem se nad nemilou vzpomínkou. "Je mi líto, ale tohle nechci. Chci se jen vrátit domů a být s Natálkou."
"Nikdy vás nepřestane ohrožovat."
"To je jedno. Postarám se o nás. Vem mě domů, prosím."
"Jak se plánuješ skrýt?"
"Na něco přijdu. Máma to zvládla, tak teď je to na mě. Nemůžu tu s vámi zůstat a bojovat, není to mé místo."
Tom si s Richardem vyměnil poraženecký pohled a váhavě přikývl. "Dobře, ať je po tvém. Snad nebudeš litovat."
Richard nás vyprovodil do teplé Noxovské noci. Rozloučili jsme se. Průchod do budovy zmizel.
"Takže nejrychlejší cestou domů?" zasmál se Tom a vzápětí strnul.
"Co se děje?"
"Vydrž chvíli." Přitiskl mi prst na rty a naslouchal.
Ulici zaplnili obrovští tvorové. Zbledla jsem při pohledu na jejich sinalou kůži a nepřítomné pohledy. Ačkoliv se o něco zmenšili, aby se vůbec mezi domy vešli, dvou a půl metrový Tom proti nim vypadal jako skrček.
Tom pohotově vyndal pár dýk, ale bylo jasné, ža na naší obranu nebudou stačit ani náhodou. Přesto se pokusil bojovat. Zastrčil mě za sebe. Přitiskla jsem se ke zdi a pokusila se zmizet. Neúspěšně.

Příšery ovšem nezaútočily. Místo toho začaly vypouštět do okolí tmavě modrou páru. Dle jedné z nejhlavnějších zásad Noxu - nevdechuj, co se netváří jako vzduch - jsem zadržela dech. Po necelé minutě a půl jsem se musela vzdát. A podruhé ve velmi krátkém čase jsem omdlela.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.