Tři

28. června 2014 v 8:00 | Teia |  Pevné pouto

Tři
O mnoho dlouhých chvil později mé utrpení skončilo. Odhodila jsem dýky, nestarajíc se o dráhu jejich letu. Tom nespokojeně zavrtěl hlavou a zamlaskal. "Ale koťátko, takhle se chovat se zbraním."
Zvedl je, něžně pohladil a uklidil do pouzder zavěšených na zdi.
"Už je nejvyšší čas, abychom vyrazili," prohlásil, připínaje si k pasu dlouhý nůž. Nedokázala jsem pochopit mnoho věcí: jak se v Noxu - v astrálním světě všeobecně - určuje čas, jak se se zbraněmi dokáže pohybovat lehce a nezranit se u toho, fyzikální zákony... To všechno šlo mimo mě.
"Kam?" zaúpěla jsem vyčerpaně. Svalům konečně došlo, co před chvílí musely prožít. Sotva jsem dokázala zvednout ruce, připadaly mi jako z olova. Přála jsem si jen lehnout a zemřít, ne se vláčet po neznámém, nebezpečném městě.
"Na schůzku," oznámil mi, jako by to všechno vyjasňovalo.
"Nemáš něco konkrétnějšího?" Kdybych nebyla příliš vyčerpaná, vrazila bych mu pěstí. Takhle jsem jen odevzdaně stiskla ruku v pěst a groteskně mu pohrozila.
Povzdechl si a pravou rukou si prohrábl vlasy. "Slibuješ mi, že půjdeš?"
"Mám na výběr?"
"Ne." Vrátil se ke svým přípravám. Už jsem se chystala na poznámky o nejkrásnější krásné princezně, když pokračoval. "Kontaktovala mě osoba, která tvrdí, že pro tebe má velmi zajímavou nabídku."
Pozvedla jsem obočí. "A co by to tak mělo být?"
"Slibuješ mi, že se nenaštveš a ušetříš mě hysterických záchvatů?"
Neochotně jsem přikývla. Hořela jsem zvědavostí.
"Tvou sestru."
Nová informace mi vyrazila dech. Vytřeštila jsem oči a párkrát otevřela pusu na prázdno. Nakonec se mi podařilo ze sebe vypravit: "Co? Natálii? Jak?"
Otřásla jsem se. Neohrabaně mě objal. "Dostaneme ji zpět, jo? Nemusíš kvůli tomu brečet. Bude v pořádku."
Otřela jsem si slzy. Ani jsem si neuvědomila, že pláču. Zhluboka jsem se nadechla. "Co budeme dělat?"
"Půjdeme na tu schůzku. Že mě kontaktoval znamená, že za ni určitě bude něco chtít. Při nejlepším mu to budeme schopni poskytkout."
"A co když ne?"
"Nech to být. Určitě to půjde."

Vnitřnosti se mi nervozitou kroutily, jak jsem jej následovala po ulicích. Na bulvárech se člověk pro davy sotva mohl pohnout, tak jsme se drželi v skrytějších uličkách poskytujících soukromí a volný průchod. Přehlížela jsem zoufalé existence, které se zde zabydlely, jak je po Noxovsku zvykem. Ignorovala jsem jejich prosby a zoufalá volání s obavou, abych neskončila jako jedna z nich.
Restaurace se nacházela na jedné z přeplněných tříd v budově tak vysoké, že jsem nedohlédla na vrchol skrytý kdesi v mlze. Na fasádě visely nejrůznější nápisy a reklamní poutače nejprapodivnějších tvarů a barev. Mnohé z nich blikaly a zářily, přemisťovaly se a útočily na své rivaly. Zatímco jsme vcházeli, neonově růžový slogan pozřel malou reklamku na zvláštní pití, kterého bych se normálně nedotkla ani třímetrovou tyčí, a chystal se na svého pomalého souseda. Mé oči se z takové přehršle barev vůbec neradovaly a po chvíli mě začaly pěkně pálit.
Prošli jsme dlouhou chodbou kolem několika dveří a portálů a ne úplně bezpečně vypadající díry ve zdi. Ozývaly se z nich dlouhé, táhlé zvuky a hlučný, nepříjemný smích. Z jednoho vyletěl ohryzek od jablka a trefil mě do ramene.
Najednou se Tom zastavil. Vrazila jsem do něj. Ani se nezapotácel. Vytáhl z kapsy dvě svítící modré kuličky, chvíli si je nechal levitovat nad dlaní a poté je zastrčil do zdi proti sobě. Ta je pohltila, hlasitě klapla a popraskala. Trhlina nakonec vytvořila téměř dokonalou kružnici. Oddělený kruh se odsunul dozadu a doleva, čímž nám uvolnil průchod.
Vešli jsme do širokého a vysokého tunelu. Ačkoliv se mi oči již téměř vzpamatovaly, nyní na ně noxovská záliba v jasných barvách zaútočila znovu. Zdi byly vymalované tak brutálně zářivou bílou, že snad nic zářivějšího v tomto vesmíru ani neexistuje. Přivřela jsem oči a prozkoumala pasáž. Jen dlouhá, prázdná chodba. Stěny musely sloužit místo osvětlení.
Tom mě strkal před sebou. Snažila jsem se u něj držet co nejblíž, protože každou chvilku se na stěnách tvarovaly různé obličeje s bolestivou grimasou.
"Nevšímej si jich," zašeptal mi do ucha, když spatřil, že netuším, co dělat. Sotva u toho pohnul rty. "Za žádnou cenu se ničeho a nikoho nedotýkej, ať už tě to láká sebevíc. Mohla bys skončit jako jedna z nich."
Otřásla jsem se při té představě a pokusila se co nejvíc zmenšit a vzdálit se tak od stěn. "Jsou tam uvěznění lidé?"
"Lidé a jiní tvorové. Převážně ti jiní, vzhledem k počtu lidí v Noxu. Prostě se jen nenech zlákat a budeš v pořádku."
Došli jsme ke dveřím na konci chodby. Jeden z obličejů vystoupil mnohem více než ostatní a začal se oddělovat od stěny. Nejdřív hlava, poté dlouhý krk, tělo se čtyřma rukama a nakonec i pár hubených nohou. Stvoření vystoupilo proti nám, nabralo temně fialovou barvu a na hlavě se mu otevřely osmery oči - vepředu, po stranách a zezadu. Hluboce se uklonil a zahlásil cosi mně neznámým jazykem. Tom odpověděl.
Pak se naklonil ke mně a zašeptal: "Tohle je náš číšník pro dnešní večer. Radši s ním ani nemluv - kdyby ses nechala napálit, mohla bys zaujmout jeho místo."
Následovali jsme číšníka do veliké kruhové místnosti. Snad nikdy jsem neviděla tolik stolů na jednom místě, ale jen málokterý byl obsazený. U každého stál jeden z číšníků a mnoha očima sledovali hosty. Všichni vypadali naprosto totožně.
Přisedli jsme si k mohutnému odpornému muži. Rozhlédla jsem se po okolí. Vše mi přišlo příliš luxusní a neznámé, necítila jsem se dobře.
Zaměřila jsem svou pozornost na spoluhosta. Modrá pokožka, potetovaný na každém viditelném kousku těla, holá hlava. Svaly nepřirozeně a až nechutně napínaly pokožku. Posunula jsem svou židli blíž k Tomovi a odvrátila zrak - bála jsem se, že by mě mohl zhypnotizovat. Měl tak tyrkysově modré oči, až mě děsil a zároveň trochu přitahoval.
"Kde je?" zavrčel Tom nepřátelsky. Byla jsem tak zahlcená městem, že jsem téměř zapomněla na důvod této schůzky.
Chlap ani nemrkl, přestože mě by Tom na jeho místě donutil utéct. "Angličtina?" podivil se. "Kvůli dámě?"
"Kde je?" zopakoval Tom svou původní otázku.
Chlap pokrčil rameny. "Jdete pozdě."
"Prodal jsi ji někomu jinému?"
"Tome?" kníkla jsem.
"Teď ne." Ani se na mě nepodíval, pozornost věnoval pouze svalnatci. "Měli jsme dohodu."
"Jsem obchodník. Kdo víc nabídne, vyhraje. Rozluč se se sestřičkou. Můžeš poděkovat svému lakomému příteli."
Zalapala jsem po dechu. "Prodals mojí sestru? Hajzle!"
Přestože jsem byla znavená a svaly prostestovaly, vrhla jsem se po něm. Mlátila jsem ho do hrudi a snažila se ho shodit ze židle. Ani to s ním nehlo. "Nemůžeš! Vrať mi jí!" vyprskla jsem hystericky.
Tom mě chytil kolem pasu a pokusil se mě odtáhnout, ale neúspěšně. Svalnatec mě popadl pod rameny a zvedl do vzduchu jako hadrovou panenku. Kopala jsem a házela sebou.
Poté jsem periferním zrakem zachytila jeho nepřirozeně dlouhý jazyk a zkameněla. Vysouval jej dál a dál z úst a začal mi jej zasouvat do ucha. Nemohla jsem se nijak bránit.
Tom mě pustil a vytáhl nůž. Svět se mi rozmazal. Tělo mi povolilo a ztratila jsem vědomí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.