Kafe v pět

1. června 2014 v 13:31 | Teia |  Povídky
Povídka vznikla do soutěže Pana Nakladatele na téma "Kafe v pět".

Kafe v pět
Pracuji jako číšník v jedné malé, útulné kavárně. Je to přesně ten typ, který klidní a vyrovnaní studenti vyhledávají, aby si mohli přečíst noviny, zatímco jejich náruživější spolužáci podléhají kouzlu alkoholu a rušnější zábavy.
Dnes, stejně jako i v jiné dny, znám všechny, kteří sem přišli. Skupinka mladistvých u prvního stolu zleva, další hned vedle. Jsou to jediné stoly pro šest lidí. Za nimi sedí postarší pár a tiše si povídá. Prostřední stolek u okna náleží mladému pánovi již několikátý den po sobě. Sedává si zády ke dveřím, vytáhne noviny z aktuálního dne, hodí si nohu přes nohu a čte si. K tomu usrkává caffé mochaccino. Hnědé vlasy má pečlivě zčesané, nikdy není neoholen. Mění se pouze barva košile.
Po dopití kafe mu nabízím další služby. S díky odmítne, zaplatí a odchází.
Půl měsíce po každodenním posezení s pánem přichází úplně nový host. Ještě nikdy jsem neviděl takovou ženu. Kráčí razantně a odhodlaně. Ňadra se pohupují za blůzkou zdůrazňující útlý pas. Celá je útlá, vypadá jako křehká porcelánová panenka.
Usazuje se u třetího stolu u výlohy obličejem ke dveřím. Kdyby mladý pán vzhlédl, pohlédli by si přímo do očí. Její aura mě nutí obsloužit ji jako první, přestože pořadí příchodu tomu úplně neodpovídá.
"Co si dáte, slečno?"
Espresso. Našpulí rty, když odpovídá. Přijmu objednávku a vracím se za pult. Přítomní mládenci po ní lačně pokukují.
Nikomu však nevěnuje pozornost, pouze přes okraj svého hrnku zaujatě sleduje čtoucího muže. Zaplatí a ladným krokem odchází. Ten hlupák si jí snad ani nevšiml!
O tři dny později, poté, co si ode mě s díky převezme svou objednávku, si k němu poprvé přisedá.
"Píší zajímavé věci?" táže se zaujatě.
Muž překvapeně vzhlédne a pozvedne obočí: "Prosím?" Úhledně skládá noviny. Pokládá je na stůl vedle svého občerstvení.
Žena se jemně zasměje. "Ptala jsem se, jestli píší něco zajímavého."
Muž se usměje, jako by si teprv teď všiml její krásy, a zavrtí hlavou. "Ani ne."
"Tak proč je čtete každý den?"
"Protože se každý den mění."
Muž k ní natahuje ruku a představuje se. Přijímá ji elegantním obloukem a její drobná ručka se mu v dlani téměř ztrácí. Bez rozmýšlení s ním sdílí své jméno. Působí velmi sebejistě.
"Dala byste si něco?"
Sotva to zaslechnu, pomalu k nim zamířím.
Podezíravě přimhouří oči, ale úsměv prozrazuje, že to nemyslí vážně. "Zvete mě?"
"Tak se to sluší, nikoliv?"
"Nedám moc na společenské konvence, ale pokud na tom trváte..." Zahledí se do lístku s nabídkou. Po kratším zvažování si objednává Meruňkový sen.
"Výborná volba, madam," pochvaluji výběr a vzdaluji se.
Když před ně moučník pokládám, tiše si povídají. Rád bych se zdržel, abych si vychutnal atmosféru rozhovoru, ale moc vhodné by to nebylo.
O tři hodiny později zaplatí a odchází.
V následujícím týdnu se vrací každý den. Obsluhuji je s velmi dobrým pocitem, že jsem přitáhl nové stálé zákazníky.
Až se mě jednoho pátečního odpoledne žena místo objednávky zeptá: "Chodíte vy vůbec někdy domů?"
"Prosím?"
"Jen se mi zdá, že zde trávíte každý den. To přeci není pro člověka zdravé, ne?"
"Ale nikoliv. Jen skoro každý den."
"Vidíte. Ale ani to není zdravé. Máte zítra čas?"
"Předpokládám, že ano."
"A plány?"
Plány? Mám vůbec nějaké plány? Ne, vidím, jak celý den zase strávím nad svou sbírkou známek. "Něco by se našlo."
"Nechcete s námi jít na pouť? Rádi bychom vás s Rafałem nějak rozveselili, když se o nás celý týden tak krásně staráte."
Muž se mile usměje, ale nedává na sobě znát, zda by mou přítomnost ocenil.
Jsem tak zaskočený, že souhlasím.
"Ale promiňte, jsem tak nezdvořilá. Ani jsem se nepředstavila. Jsem Linda."
Přijmu nabízenou ruku. Stisk má pevný, dlaň suchou a teplou.
"Michal," usměji se.
Muž se představuje jako Rafał. Když si konečně spojuji dvě a dvě dohromady, poznávám, že má polský přízvuk, ale tak lehký a maskovaný, že neznat jeho jméno, ani bych si nevšiml.

Scházíme se ve tři odpoledne na Výstavišti. Rafał už čeká. Nedbale se opírá o sloupek. Pozdravíme se a tiše vyhlížíme Lindu. Slunce mě nepříjemně pálí do očí.
Linda přichází deset minut po třetí. Za zpoždění se neomlouvá. Nevadí mi to. Vítá se s námi polibkem na obě tváře, když spatří Rafałův výraz, lehce mu vtiskne polibek i na rty. Musí se vytáhnout na špičky, aby na něj dosáhla.
Bez jakýchkoliv předchozích varování jsem vtažen do přátelského rozhovoru. Přestože se drží za ruce, nepřipadám si jako páté kolo u vozu.
Bavím se jako dlouho ne. V pět hodin odcházíme z poutě - naplněné převážně pubertálními výrostky a dětmi s rodiči či prarodiči - a vydáváme se do nedaleké hospůdky, kde setrváváme do pozdních večerních hodin. Opouštíme ji ve velmi bujaré náladě. Svět se mi motá před očima, ale cítím se povznesený. Domů dorážím o dost později, než jsem plánoval. Když otvírám domovní dveře, hodiny odbíjí druhou hodinu. Než se vysvleču a vysprchuju, kukačka mi oznamuje třetí. Do postele padám mrtev s vědomím, že ráno vstávám do práce.

V sedm mi zvoní budík. Nevraživě jej vypínám a chvíli polehávám, urovnávaje si myšlenky. Hlava mi třeští. Za hodinu musím mít kavárnu připravenou k zahájení dne. Vstávám a zjišťuji, že je mi vlastně docela dobře. Než se dostávám z baráku, má nálada dosahuje nebeských výšin.
Odpoledne oba přichází a zůstávají až do zavíračky. Večer jdeme na víno. V dobré společnosti se pozoruhodně zvyšuje můj apetit. Když mířím domů, plně se neovládám. Svět je mi lehký, dávám si dlouhou procházku a přemýtám nad životem. Kdy jsem si ho začal tak užívat? Kdy jsem našel nový dech? Myslím, že vím přesně, kdy...
Z podvečerů strávenéhých v kavárně a dlouhého vysedávání v lokálech se stává pravidlo. Sotva nastává den, který bychom vynechali. Někdy, když Rafał kvůli práci nemůže, pijeme s Lindou sami. To se vydáváme do zapadlejších podniků a objednáváme si tvrdší alkohol. Zůstávám věrný rumu, zatímco Linda ráda ochutnává a experimentuje. Málokdy se pouštím do takového riskování s ní. A jen úplně výjimečně mě donutí k tanci.
Voní po květinách, dal bych cokoliv, abych ji mohl cítit stále vedle sebe. Jednou pozdě v noci se jí k tomu přiznávám. Zasměje se a pokračuje v hovoru, jako bych nic neřekl. Je mi z toho smutno, ale nenechávám se pohltit přicházejícím pocitem prázdnoty. Dostihuje mě až v posteli, kdy ležím osamělý pod otevřeným oknem a zírám na oblohu.
Otepluje se. Venku hulákají opilci. Jsem rád, že k nim nepatřím, že vždy najdu cestu domů.
Jindy zase zůstáváme sami s Rafałem, to pak odcházíme domů brzy v podivném rozpoložení. Zjišťujeme, že si téměř nemáme co říct. Slovy jen naplňujeme společenskou nutnost, myslíce na úplně jiné věci. A to vše jen kvůli jedné ženě.

Počasí se kazí až na konci srpna. V půli září už je pochmurnost stále šedé oblohy k nevydržení.
Jednoho deštivého dne, kdy je kavárna naplněna po skrovnu, protože v tak chmuravém počasí se každý raději zachumlá doma, mí společníci nepřichází.
Mávnu nad tím rukou, ale nemohu se zbavit nepříjemného pocitu klíčícího mi v hrudi. Domů odcházím špatně naladěný. Piju sám. V devět večer zalézám do postele rozčílený na sebe i na svět. Cítím se vnitřně prázdný.

Probouzí mě hlasité drnčení zvonku. Chvíli ležím bez hnutí, než mi dojde, že bych asi měl otevřít. Vymotávám se z přikrývky. Budík oznamuje první hodinu ranní.
Nevraživě otevírám vchodové dveře, připravený odkázat nočního návštěvníka do patřičných míst. Ale nemůžu. Stojí tam Linda. Vlasy má splihlé, z kabátu odkapává voda. Kolem očí se jí utvořily velké kruhy od řasenky, vypadá jako velmi nešťastná panda. Pouštím ji dovnitř. Na zemi po sobě zanechává louže a mokré šmouhy. Pláče.
Nevím, co si o tom mám myslet. Bezradně sedím na gauči, zatímco se sprchuje. Naslouchám dešti a tekoucí vodě.
Přisedá si ke mně. Zabalila se do mého županu. Odlíčila se. Oči má zarudlé.
"Co se stalo?" ptám se. Nalévám víno, které přinesla z kuchyně.
Zavrtí hlavou. Mlčí. S druhou skleničkou se rozpovídává. Pohádali se s Rafałem. Nevypadá to dobře. Proti mé vůli mi zaplesá srdce. Vyjadřuji soustrast a nabízím své rameno k vyplakání.
Vypráví mi o svém nešťastném milostném životě. Naslouchám, občas něco zabručím v odpověď.
Pak mě políbí. Přichází to naprosto nečekaně. Pevně ji obejmu a přitáhnu si ji k sobě. Vím, že bych neměl zneužívat její zranitelnosti a důvěry, ale nedokážu se zastavit. Chutná sladce jako vzpomínka na léto, rty má měkké a teplé a chtivé. V nose mě lechtá lehký květinový parfém.
Nechávám se svést a nehledím na následky. O této chvíli jsem snil od okamžiku, kdy jsem ji poznal. A teď už není Rafałova, není ničí. Na drobný zářivý moment si mohu namlouvat, že je jenom moje. Je mi jedno, že to není pravda. Je mi jedno, že nesténá mé jméno. Je mi jedno, že když se tiše rozpláče, je duchem úplně někde jinde. Záleží mi jen na jejím dechu, jejím teplu a tepu srdce. Na tom pocitu, že na chvilku ji mohu mít. Aspoň částečně. A v tom se ztratím, zapomínaje na rozum i na celý svět.

Ráno je krušné. Už u mě není. V kuchyni nalézám nedopitý hrnek kávy a polovinu rohlíku. Cítím se jako po kocovině, ale na vině není alkohol. Hořce se sám sobě vysměju. Citová kocovina, to jsem to dotáhl daleko.
Po nezbytné hygieně odcházím do práce. Vypadám jako bych nespal týdny. Zákazníků přichází po skrovnu. Kolegyně vidí, v jaké jsem náladě, a nechává mi prostor. Oceňuji to, jednou se jí budu muset odvděčit.
Kolem poledne přichází Rafał. Vypadá snad ještě hůř než já. Pod očima se mu táhnou tmavé kruhy, košili má pomačkanou, vlasy rozcuchané.
Přichází ke mně s odevzdaným pohledem malého štěňátka a vypráví mi svou verzi rozchodu. Ještě neví, co se v noci stalo. Objednává si dvě silné irské kávy, třetí mu odmítám vydat. Posílám ho domů, aby si odpočinul. Poplácává mě po rameni. Říká, že je rád, že může mít přítele, jako jsem já. Hryže mě svědomí. Přikyvuji s falešným úsměvem. Cítím se jako zrádce.
Večer se scházím s Lindou, pozvala mě do divadla. Tváří se, jako by se nic nestalo. Hraju její hru. Jsem citově vyčerpán.
Dny trávím s ním, večery s ní. Bojím se okamžiku, kdy se opět setkají.

V listopadu se déšť mění na sníh. Prudce se ochlazuje. Věnuji se zákazníkům. Rafał sedí u stolu, u kterého jsme se před tolika měsíci poznali. Přijde mi to jako věky. Poklidně si čte noviny. Působí velice vyrovnaně, téměř jako předtím.
Pak vchází ona. Pořídila si kabát jasně žluté barvy a svou přítomností rozjasňuje celou místnost. Usazuje se u třetího stolu u výlohy obličejem ke dveřím. Objednává si kávu. Usmívá se a vypadá šťastně. Gesty se mi snaží něco naznačit, ale nechápu ji.
Přisedá si k ní robustní muž, líbá ji na obě tváře. Seznamuje nás. Jmenuje se Jaromír a dělá kulisáka v Narodním divadle. Rád mě poznává.
Kdyby Rafał vzhlédl, viděl by nás. Viděl by, jak se bavíme, jak vtipkujeme. Viděl by, jak ho zrazuji.
Ale on nevzhlédne. Dočítá noviny a opouští bez jediného slova. Nevěnuje nám ani pohled. A už se nevrací.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.