Jedna

14. června 2014 v 8:00 | Teia |  Pevné pouto
Jedna
Někdy v životě přijde osudový zvrat. Rozhodnutí, které ovlivní celou vaši budoucnost.
U mě rozhodnutí padlo během jedné z mnoha hádek se sestrou. Napětí v našem vztahu konečně prasklo.
Ona ječela, já ječela, ona pokračovala, já neodpovídala. A pak jsem se k ní otočila zády. Plakala, zatímco jsem odcházela, ale to mě nezastavilo. Vydala jsem se po tvrdé štěrkové cestičce do neznáma. Ani jsem se neohlédla. A tak jsem ji tam nechala. Svoji malou Natálku.

Toulala jsem se městem, až jsem se setměním skončila před barem Škorpion. Dovnitř vedly dlouhé nevábné schody a samotný podnik se nacházel pár metrů pod zemí. Kromě nenápadného zašpiněného nápisu postrádal jakékoliv označení.
Vešla jsem do zakouřené místnosti bez oken. Ze stěn zářila nevkusná rudá barva, kterou ani silná vrstva špíny nedokázala zakrýt.
U baru na mě pokýval výčepní Tony.
"Jako vždycky?" zeptal se bez zájmu a předstíral, že leští beztak neposkrvěnou sklenici.
"Jako vždycky," přikývla jsem odevzdaně. Kdysi jsem se zdejšími drinky zaexperimentovala. Netřeba říkat, že to nedopadlo dobře.
Se slovy "Nechápu, jak to vůbec můžeš pozřít," mi podal pelyňkovo-medové pivo. Potichu jsem ucucávala z flašky a sledovala hemžení kolem.
"Tohle je nejhorší den mého života," poznamenala jsem po chvíli dutě.
"Proč?" Z Tonyho tónu hlasu bylo nad slunce jasné, že je mu můj den naprosto ukradený.
"Protože je stejný jako všechny ostatní," odsekla jsem podrážděně a vydala se uvítat nově příchozího.
Potrhané oblečení měl pokryté vrstvičkou popela a z vlasů se mu lehce kouřilo. Bez pozdravu mi vytrhl flašku z ruky a pořádně si přihnul.
"To je opravdu naposled, co jsem šel tudy!" vyprskl mi do obličeje.
"Nepokoje v Noxu?" pošťouchla jsem ho. Zavrčel a odvlekl mě zpět k baru, kde si objednal svou dávku hořkosti.
"Ne, ale ve sklepě jsem zakop' o mop..." Věnoval mi nepříjemný pohled zpochybňující mou inteligenci a protočil oči v sloup. "Samozřejmě, že nepokoje v Noxu. Tam jsou pořád nepokoje. Je to jenom jeden velkej nepokoj. Už nikdy tudy neprocházím."
"Jasně, jako bys to neříkal už minule. Co tu vůbec děláš?"
"Vlastně hledám tebe. Dlouho jsme se neviděli, kočko."
Zavrtěla jsem hlavou. "Tohle nejsi ty. Co tu doopravdy chceš?"
"Jeden z mých... známých má pro tebe nabídku, kterou prý oceníš. A když ne, tak stejně můžeš jít se mnou, ne? Odpočinout si na chvíli od tohodle světa..."
"Nemůžu. Musim se vrátit domu k Natálii. Musim se o ni postarat."
Nebylo mi to doopravdy líto, ale zatvářila jsem se tak, abych mu udělala radost.
Štípl mě do tváře. "Je už velká. Pár dní bez tebe to zvládne. Určitě jí ani nebudeš chybět, každej teenager si rád odpočine od svých příbuzných. Tak co ty na to?"
"Dost jsme se dneska pohádaly. Nemůžu ji nechat. Ne teď. Sejdem se později, ano?"
Rozprostilo se mezi námi ticho. Nejspíše hledal dobré argumenty.
Než ovšem stačilo padnout další slovo, místnost se rudě zableskla a ozvala se příšerná rána. Rozběsněný démon, který se očividně nedokázal smířit s prohrou v kartách, vyskočil na nohy a zaútočil na jednoho ze svých protihráčů. Někteří z přihlížejících ho přispěchali podpořit hlasitým skandováním, jiní začali uzavírat sázky se všemi okolo. Většina se ale vrátila ke své původní činnosti. Noxovskou chásku máloco rozhodí.
"Čas vypadnout?" nadhodila jsem. Po zvážení jeho slov jsem došla k názoru, že mi neuškodí si od Natálie na chvíli odpočinout. A nebo to bylo tím pivem.
"Čas vypadnout," přikývl.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.