Dva

21. června 2014 v 8:00 | Teia |  Pevné pouto

Dva
Za celý život jsem Nox navštívila pouze dvakrát. Poprvé ze zvědavosti, podruhé násilím. A v obou případech jsem si slibovala, že je to rozhodně naposledy. A proto se teď potřetí vracím.
Portál do Noxu se nacházel přímo ve Škorpionově sklepě. To proto se tu scházela taková cháska. I když ta se s noxovskou částí podniku nedala rovnat.
Ve sklepě vždy panovala hustá atmosféra, která se sice nedala nijak potlačit, ale zato by se dala krájet. Naštěstí jsem se stačila připravit, a tak mi nervy nepovolily ani ve chvíli, kdy jsem šlápla na polorozpadlou kostru. Křupnutí se ztratilo v tíživém tichu.
Tom na mě podrážděně zasyčel a otevřel staré dveře skrývající ještě starší portál. Čekala jsem jasné světlo, ale průchod se topil v temnotě ještě černější než zbytek sklepa.
Předtím mi pivo stouplo do hlavy a ovlivnilo mé rozhodnutí, ovšem při pohledu do portálu odvahu vystřídaly pochyby.
"Ehm, Tome, nemyslím si, že..."
Než jsem stačila doříct větu, Tom mě postrčil dovnitř.
Bolest z přechodu byla nemyslitelná, slovy nepopsatelná. Je to ten typ bolesti, kdy se vaše tělo rozkládá, částečky se odpojují, až z vás nezbyde nic než vědomí. Chcete křičet, ale nemůžete, o hlasivky už jste přišli. Nevnímáte čas. Proces trvá někonečně dlouhou dobu i setiny sekund zároveň. V jednu chvíli se pak obrací. Skládáte se zpět dohromady, tvoří se nové astrální tělo. Na pokraji šílenství uniknete. Portál vás vyhodí na špinavou astrální podlahu.
Dopadla jsem tvrdě, až mi to vyrazilo dech. Neschopná pohybu jsem zůstala ležet a sípala. Když začalo být jasné, že se opravdu sama od sebe nezvednu, Tom si povzdychl a vytáhl mě na nohy. S jeho oporou jsem vyšla ze sklepa.
"To... bylo... rozho... dně... napo... sled!"
Nedokázala jsem zatím mluvit souvisle. Chvíli trvá, než se nové tělo naučíte pořádně ovládat.
Tomovi se takové problémy vyhýbají - za ta léta si na procházení zvykl. Větší bolesti jej trápily při přechodu do fyzického světa, kam vlastně nepatří. Jako já nepatřím sem.
Většina lidí shledávala i fyzickou část Škorpiona příliš bizardní, úchylnou a drsnou. Zvrácené místo, které normální lidé nevyhledávají. Přesto se tam dodržují jakési hranice, nepsané zákony, které zákazníci nepřekračují.
V astrální části tato pravidla neplatí. Mělo by se jednat o neutrální půdu, kde je zakázáno skupinové násilí, ale v praxi to nefunguje. Tady se s morálkou nikdo nezahazuje.
Jako první mě uvítala odhalená záda muže s nepřirozeně zelenomodrou kůží. Černý cop mu při přírazech nadskakoval. Jak jsme ho míjeli, spatřila jsem tvář mladé vystrašené elfky, která se očividnému znásilňování nijak nebránila. Kolem krku měla těsně utažený obojek s krátkým řetízkem, za který ji muž držel a lehce přiškrcoval. Z velkých očí jí stékala jedna slza za druhou, ale nevydala ani hlásku.
Tom se ke mně sklonil - musel se sklánět, vždyť v astrálním těle dosahoval téměř dva a půl metru - a zašeptal mi do ucha: "Drž se blízko mě."
Přes hlasitou hudbu jsem jej sotva slyšela.
Než jsem stačila odpovědět, pokračoval: "Nech ji být. Není to naše věc. Je pravděpodobně jeho už dlouhou dobu, možná od dětství. Navíc vypadá jako míšenka - všimni si, na elfa má nepřirozeně velké oči a kulatý obličej. Míšencům se tu žádné úcty nedostane."
Nesouhlasila jsem s jeho postojem, ale nehádala se. Nemohla jsem si dovolit dělat hloupé chyby a tvořit si nepřátele. Tomova ochrana a vedení tvořily mou jedinou šanci na přežití.
Nechala jsem se provést barem a ignorovala všechna zvěrstva zde prováděná. Někteří z přítomných tvorů se pokusili navázat s Tomem rozhovor, ale s nikým jsme se nezdrželi dlouho.
Vyšli jsme na ulici. Zamotala se mi hlava, musela jsem se zastavit a zhluboka dýchat. Vzduch byl teplý a těžký a prosycený nelibými pachy.
Kdesi v dáli zaznělo pár výkřiků hned zanikajících v ruchu nikdy nespícího velkoměsta. Ze stínů nás pozorovaly bytosti příliš vyděšené ze světla, než aby přišly blíž. A uličku osvětlovalo jen velmi málo tlumeně svítících levitujících kouliček. Nic dostatečného k plnému vidění, ale tajemství, která by mohla odhalit... Radši nemyslet.
"Tak kam teď?" zeptala jsem se a přešlápla. Z louže poblíž mé nohy vystřelilo chapadlo a omotalo se mi kolem kotníku. Vyjekla jsem a neúspěšně se pokusila se oprostit. Tom pohotově vytáhl nůž a chapadlo přesekl. Kus kolem mé nohy uvolnil sevření a zbytek stvoření se vrátil do louže. Odřízlá část se rozpustila a zanechala na chodníku zelenou skrvnu.
"Dávej si pozor!" vyštěkl Tom, zatímco si utíral ostří do kalhot. "Jestli si kvůli tobě budu muset pořizovat novej nůž, budu se zlobit."
Nepoznala jsem, jestli to myslí vážně, tak jsem raději změnila téma. "Takže kam jdeme?"
Šibalsky se usmál. "No přeci ke mně domů."

Pan tajemný otevřel dveře do svého světa a poodhalil roušku svých tajemství.
Očekávala jsem malý zatuchlý byteček, prachem pokrytou špinavou díru. Ani ve snu mě nenapadlo, že by snad Tom mohl obývat normální byt, který na první pohled ani nepůsobil noxovsky. Prostorný, laděný do světlých barev, pečlivě uklizený...
"A tady bydlíš," poznamenala jsem užasle, jak jsem tomu stále nemohla uvěřit. Vešli jsme a těžké dveře se za námi zaklaply a splynuly se zdí. Nezbyla po nich ani památka.
"Tady bydlím," pokýval hlavou. "Ciť se jako doma."
"Myslim, že se říká 'Chovej se jako doma', ale to je fuk. Vůbec bych tohle do tebe netipla."
Pokrčil rameny. "Tanye se líbí pozemské byty."
"Komu?"
"Tanya. Bývalka. Nechala mě tu s ní žít, i když jsme se rozešli už dávno."
"Takže žiješ s bývalkou...?" Snažila jsem se neznít překvapeně, ale moc se mi to nedařilo.
"Co je na tom. Nemáš ponětí, jak je těžký sehnat si v Noxu bydlení. Chceš províst?"
Ukázal mi byteček. Jedna koupelna, obývák s kuchyní (obě místnosti plné neznámých věciček sloužících bůh-ví-k-čemu), Tanyi obrovskou místnost... A konečně i Tomův pokoj.
Ten už více odpovídal mým představám.
Na tmavě šedých stěnách viselo mnoho zbraní. Většinu z nich bych ani nedokázala pojmenovat, natožpak použít. Místnosti kralovala veliká neustlaná postel s úložným prostorem uvnitř. Tom vytáhl jeden ze šuplíků a vnořil se do něj mnohem hlouběji, než by to mělo být ze zákonů fyziky možné. Poté vytáhl dvě svítící kuličky. Levitovaly mu nad dlaněmi a modře ozařovaly okolí.
"A to je co?"
"Pozvánka."
"Kam?"
"No přeci do jednoho z nejluxusnějších podniků Noxu."
Následujících několik hodin jsem se snažila z něj vypáčit alespoň zlomek informací o "nejluxusnějším podniku v Noxu". Neúspěšně. Mlčel jako hrob. Dozvěděla jsem se ale spoustu jiných věcí, jak se snažil změnit téma. Že okna v Noxu bych našla jen opravdu výjimečně, protože jsou to zranitelná místa. Že místo nich si dle potřeby - pokud to tedy dotyčný umí - otvírají speciální průhledy. Že na východ slunce čekám marně, protože před několika zemskými dny zapadlo a díky dlouhým cyklům bych se ho dalších sedm let nedočkala.
"Tak proč jsi mi to ukazoval, když mi o tom stejně nechceš nic říct?!" rozčílila jsem se nakonec.
"Nechtěl jsem, ale bál jsem se, že jsem je ztratil. Musel jsem se ujistit, že je mám. Všechno se dozvíš ve správný čas. Ale nejdřív bysme tě měli trochu potrénovat."
Sundal ze stěny dva... nože a podal mi je.
"Nechci ty tvoje nožíky!" vyprskla jsem podrážděně.
Lehce se zasmál.
"Ale, kočko, to nejsou žádné nožíky. Nepoznáš dýky?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.