The Fault in Our Stars - John Green

30. března 2014 v 23:37 | Teia |  Xena čte
Po dlouhé čtecí odmlce - kdy jsem rozečetla (a nedokončila) nekonečné moře knih - jsem se konečně odhodlala a pustila se do Hvězdy nám nepřály. A vzhledem ke kratičkosti veledíla, která mě neuvěřitelně překvapila, jsem se zařekla jej dočíst. A dočetla.
V poslední době je Johna Greena všude přeplněno. Na goodreads, na blogu, dokonce i mezi mými přáteli. Všichni ho milují, všichni pějí chválu. A bohužel jsem tak získala přehnaná očekávání.
Začala jsem pozdě v noci, neschopná usnutí. A přestože mi styl vyprávění vůbec nesedl a občas mi dělalo problém se textem prokousat, do děje a do hlav postav jsem se dostala rychle. Hlavní hrdinka mi přišla tak reálná, že jsem si občas musela připomínat, že ještě ležím v posteli v našem světě. Vím, že hodně lidem vadila přílišná vyspělost mluvy na teenagery, ale jsem zvyklá obklopovat se chytrými a příliš vyspělými lidmi, proto jsem si nevšimla, dokud jsem nečetla reviews ostatních. Co zase vadilo mně byl příliš teenagerovský pohled na věci a chování. Překousla jsem to, ale proti gustu...
Kdybych měla knihu popsat jediným slovem, zvolila bych odporná. Odporná, odporná, odporná. Rozhodně nemůžu tvrdit, že je špatná, rozhodně bych ale neřekla, že je dobrá. Odporná a divná jsou naprosto odpovídající popisky. Což neznamená, že by se mi nelíbila, to zase ne. Na seznam mých oblíbených knih by se možná přidat mohla, ale ještě si ji předtím musím nějaký čas nechat rozležet v hlavě.
Možná někdy v budoucnu se do ní dám znovu. Přečtu si ji, možná si lehce popláču... Ale jestli se to stane je otázka velmi vzdálené budoucnosti. Jak bych mohla znovu sebrat síly na takovou věc? Fanoušci Greena pravděpodobně tušili velký dějový zvrat, ale co chudinka já? Byla jsem zastihnuta naprosto nepřipravená. Nevím, co jsem čekala, tohle ne.
Slyšela jsem, že čtivo má být odlehčené a humorné. Nepřišlo mi. Nejen, že jsem se ani jednou nezasmála, já se ani jednou neusmála. Ani ten prostý úsměv ze mě Green nedokázal vymámit. Dále čtenáři slibovali zlomené srdce. Možná jsem bezcitná, ale zato nemám žádný orgán zlomený. Několik vzácných vět se mě ale dotklo. Ale dostáváme se k věci, která mi celou dobu tak pekelně pila krev. Emocionální vydírání. Celou dobu jsem se nemohla zbavit pocitu, že píše na efekt. Na bolest. Že píše se záměrem co nejvíc čtenáře zranit a dojmout, protože to je přeci oblíbené.

A proto se nemůžu rozhodnout, jestli se mi kniha líbila, nebo ne. Ale rozhodně svého času nelituji, strávila jsem ho s ní dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.