Veřejné dopravní prostředky

23. února 2014 v 13:30 | Teia |  Teiin svět
Abychom si rozuměli, nemyslím dopravní prostředky po městě, kde nemusíte vůbec mluvit. Třeba taková tramvaj, ta je v pohodě. Nebo metro. Nebo městský autobus.
Ne, já tady mluvím o dopravních prostředcích mimoměstských. Jako vlak. Vlakem jsem sama jela dvakrát za život - a díky, znovu nechci. Napoprvé navíc neplánovaně, takže jsem si nechala dva ujet, než jsem se odhodlala. Trápí mě mnoho věcí. Co když nenajdu správnou kolej? Co když nastoupím do špatného vlaku? Co když mi to ujede a lístek mi propadne? Ale ještě horší je samotná koupě lístku. Stane se někde chyba? Je už vyprodáno? Odmítnou mi Opencard, přestože vím, že je připravená k použití? Nenechají mě jet, protože jsem mladá? Odvezou mě do blázince, protože se tentokrát neovládnu a udělám scénu? Co když nebudu mít peníze, přestože jsem si je tolikrát kontrolovala? Budu vypadat jako pitomec... Tolik věcí se může pokazit...
A to vlaky nejsou zdaleka tak hrozné jako autobusy. Možná je to tím, že autobusem semtam jet prostě musím a vysvobodila by mě akorát smrt. Děsí mě spousta věcí, většina z nich obdobných mým vlakový problémům. Ovšem tady se ještě přidávají osobní problémy - přítelův strýc řídí autobus. Riskuji, že ho potkám. Co mám dělat pak? Ještě horší je to s přítelovým bratrancem - strýc totiž musí řídit, bratranec je volný. Bude si chtít povídat? Co když nebude? Bude mu moje přítomnost nepříjemná, ale bude moc slušný než aby se mi vyhnul? O čem bysme si povídali? Já neumím konverzovat s lidmi...
I když se mnou jede přítel, což mi moc ulehčuje, neumím zvládat situace sama, nervuji se už od brzských ranních hodin. Hlas se mi třese. Nestihnu se nalíčit tak, jak bych chtěla. Nesčesané vlasy mi povlávají kolem těla, padají mi do očí, do pusy. Mám těžké tašky. Stihneme to? Asi bych se zabila, kdyby nám to ujelo. A po cestě ještě musíme koupit dárek pro přítelova otce. Na Chodově nám zbývá ještě třicet minut, ale stačí to? Výběr vín trvá moc dlouho. Zhluboka dýchám. Uklidňuju se. Dobrý, času dost...
na Háje se dostáváme čtyři minuty lřed odjezdem. Spěcháme. Zařazujeme se do fronty. Jsme jedni z posledních. Nervózně přistupuji k řidiči. Ovládnu se a svým nejjistějším hlasem zahlásím lokaci. Přiložím Opencard na čtečku. Přijatá na druhý pokus. Oddechuji si a postupuji do vozu. Pátrám očima po přiteli, ale nemůžu ho najít. Zalívá mě vlna paniky. To mi ještě chybělo. Připomenu si, jak jsem statečná a postupuji dál. Konečně! Stojí na proti dveřím. Přidávám se k němu a gratuluji si - tuhle část mám za sebou.
Zabalím si ruku do bundy a štítivě se chytám tyče. Peklo. Před očima se mi dělají mžiky, žaludek mám rozrušeny a ztažený. Naposledy jsem jedla včera večer. Když se rozjíždíme, téměř sebou seknu na zem.
Přítel mě hladí po vlasech. Myslím jen na to, jak plnou ruku bakterií má. Toužím od něj utéct.
Po dvou zastávkách je vedro k nevydržení. Neochotně si sundám bundu. Nemůžu se držet tyče. Přítel ke mně natahuje ruku, aby mě držel. Hlavou mi lítá jen "bakterie, bakterie". Zakřičím to na něj. Žena vedle nás mi věnuje lítostivý úsměv. Musím vypadat jako blázen.
Opírám se příteli o hrudník. Doufám, že má čistou mikinu. Jedeme třičtvrtě hodiny. Uvolní se dvou sedačka. Chceme si sednout, ale předběhne nás sesedající si pár důchodců. Původně seděli odděleně. Nevypadají, že by cestování řešili jako já.
O čtvrt hodiny pozďěji se uvolňují další sedadla. Zalezeme si na ně. Veškerou svou duševní sílu vypotřebuji na sebepřesvědčování - je mi všechno jedno, neřeším, kolik breberek a příšerek na mě naskáče, všechno je v pohodě. Mám spoustu času přemýšlet nad nadcházejícím setkáním. Mám taky spoustu času stresovat se výstupem.
Ono takový výstup, to není jentak. Stihnu to? Co když mi zavře a já tu zůstaju už na vždy? Mám špinavé kalhoty ze sezení? Doufám, že nic nezapomenu...
Ale zvládám to. Vždycky to zvládnu. Jsem silná a veřejných dopravních prostředků se nebojím (haha).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cleo Cleo | Web | 23. února 2014 v 14:25 | Reagovat

Já osobně jezdím vlakem hrozně ráda, uklidňuje mě to. Ale na druhou stranu máš pravdu, je to vždycky tak trochu stres - najít tu správnou kolej a navíc prodejci lístků jako by mluvili nesrozumitelnou hatmatilkou, které rozhodně nerozumím.

2 mulat6 mulat6 | E-mail | Web | 23. února 2014 v 21:09 | Reagovat

ja vlakom cestujem každý deň do školy, a za autobus by so mteda nemenila. Je to pohodlnejšie, cez zimu sa kúri a je tam viac súkromia. A nezastavuje každú chvíľu. Síce je pravda, že je rozhodne špinavší ako autobus. :) A cestu si krátim napr. učením, čítaním atď. To, čo doma nestíham :D

3 Teia Teia | E-mail | Web | 13. března 2014 v 12:13 | Reagovat

[1]: Wow, uklidňující faktor nevidím a docela ti závidím. :D Co bych dala za lepší cestování.

[2]: Když bydlíš někde daleko, tak máš asi koupenou dlouhodobější jízdenku, ne? To by mi nevadilo, mně vadí to kupování lístků a komunikace s prodavačkami. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.