Příroda kolem nás

2. února 2014 v 16:21 | Teia |  Chrisova vánoční hra

Když se dívky vrátily na základnu, probíhal mezi ostatními členy velice živý rozhovor. Saskia pohlédla na stůl. Ležela na něm mapka, po stranách popsaná krátkými texty.
"Co to je?" zeptala se Saskia.
"Chris nám poslal další kousek své úžasné poezie. A mapu. Očekává, že tam pozítří proběhne výměna Aislin za vejce."
"Ale neproběhne..." Saskia už se emočně vyčerpala, nezvládla vložit do svého hlasu ani kousíček vzrušení či zaujetí.
Andrej zavrtěl hlavou. "Nemůže proběhnout, vždyť to víš."
"Ale pojedeme, ne? Pokusíme se jí zachránit i bez fénixe?"
"O tom tady diskutujeme."
"Na co diskuze, když hlavní slovo máš ty!" Saskia se svalila na prázdnou židli vedle Andreje. "Ty jít nechceš..."
"Bylo by to velice riskantní."
"Už jsme riskovali i víc."
"Ne, ne takhle. Sayaka prozkoumal oblast. Nejbližší portál je až na vedlejším ostrově. Museli bychom doplout na ten správný a poté se dostat přes veliký úsek pralesa. Všude okolo jen voda. Neměli bychom kam uniknout. Žádný záložní plán. Nic."
"Ty už jsi rozhodnutý..."
"Čekám, jestli uslyším nějaký spásný nápad."
"Ale žádný nepřichází..."
Andrej se k Saskie naklonil a zašeptal jí do ucha: "Někdy je lepší, když necháš lidi diskutovat nad problémem. Mají pak pocit, že se nějakým způsobem podíleli na tvém rozhodnutí."
"Proč mi tohle říkáš?"
"Přemýšlej."
"Nechceš se vzdát vedení, že ne?"
Andrej se smutně usmál. "To přeci nebudeme řešit tady, ne?"
O hodinu později debata séculí konečně dospěla ke svému konci. Záchranná akce pro Aislin se nekonala. Saskia s tímto rozhodnutím počítala. Ani se nesnažila ostatní ovlivnit, jen potichu odešla z místosti. Paipot ji následoval.
"Počkej, něco ti ukážu."
Saskia se zastavila a zvědavě se na něj podívala. Odvedl ji do pokoje. Posadili se proti sobě na postel.
"Podej mi ruce," nakázal něžně, nechaje ze sebe spadnou tvrdou masku. S několika hlubokými nádechy se ponořil do sebe a Saskiu vzal s sebou.
Stáli uprostřed mýtiny v lese. Od tlusté pokrývky sněhu se odrážel jasný sluneční svit.
"Proč jsi mě sem vzal?" zeptala se Saskia nejistě. Uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy ji někdo pustil do své krajiny.
"Pozoruj."
Saskia se zahleděla stejným směrem jako on. Kdesi mezi stromy se ozývaly zvuky, které neseděly do okolního klidu a ticha. Mlaskání?
Pomalu se za nimi vydala. A spatřila narůžovělého tvora, sklánějícího se nad svou kořistí. Yamiyama. Ale nekrmil se lidským masem. Požíral divoké prase.
"To je podivné," poznamenala. "Yamiyamové většinou prasata na svůj jídelníček nepřidávají."
Ještě se přiblížila - kam až ji to pustilo. Zarazila se o neviditelnou bariéru obklopující predátora a jeho kořist. Všimla si lehké bílé mlhy vznášející se okolo. Dotkla se jí. "Upravil jsi tu vzpomínku..."
"Ano," přiznal po kratším zaváhání.
"Proč?"
"Přemýšlej."
"Protože ten yamiyama se původně nekrmil divočákem?"
Paipot přikývl. "Chceš se podívat?"
"Na původní vzpomínku?"
"Ano."
Nemohla odmítnout. Ne když jí nabídl odkrytí něčeho tak intimního.
Svět kolem zmizel - na malý okamžik vše splynulo v jeden veliký, neuspořádaný chaos. Když se obraz vrátil zpět na své místo, spatřila, před čím Paipot utíkal.
Pod yamiyamem ležel malý chlapec, mohlo mu být sotva deset let. Z rozervaného břicha mu vytékala krev a třísnila bílý sníh.
"Kdo to je?" zarazila se a poupravila tvar slovesa. "Byl."
"Syn mé dívky."
Odvráta hlavu od krvavého výjevu. "Jak je tahle vzpomínka stará?"
"Kolem dvou tisíc pozemských let zpátky."
"Proč mi tohle ukazuješ?"
"Abys viděla, jak to v přírodě chodí. Silnější slabšího dostane."
"Ale já to vím..."
"Žiji s lidmi už dlouho. Tisíciletí. Neumíš si to představit. V astrálu se nestárne. Mocní, vysoko postavení členové společnosti si přestávají uvědomovat smrt, protože jen málokteří z nich doopravdy umírají. Je to něco, co se děje jiným. Abstraktní pojem.
Tady je to něco jiného. Generace se střídají rychle. Ani nemrkneš a každý, koho jsi znal, je po smrti. Zbývají pouze potomci. Všechno je jiné."
"Co se mi tím snažíš říct?"
"Jeden život není důležitý. Každý jednou zemře. V astrálu to jen trvá déle."
"A..." začala větu, ale nestihla ji dokončit. Svět opět splynul. Navrátila se do těla.
Pohlédla na Paipota a nevěděla, co říct. Pohladil ji po tváři a s nepřítomným výrazem odešel.
Zůstala ležet na posteli, ochromená dotírajícím uvědoměním. Nemůže sestru zachránit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.