Novoroční předsevzetí

17. února 2014 v 11:32 | Teia |  Chrisova vánoční hra

Amelai tiše zaklapla dveře od pokoje, kam uložili Saskiu. Dostala látku zvanou kulmia, což je seculí obdoba lidských sedativ. I tak slabá dávka, jakou měli při sobě, by jí měla zajistit odpočinek na následujících několik hodin.
"Jak jsi to ubytování zařídil?" vyzvídala od Andreje. Přisedla si k němu na pohovku.
"Zamluvil jsem to tu už včera. O Štědrém dnu bych sotva našel nějaké jiné bydlení. A ještě v centru Prahy."
Měl před sebou otevřenou láhev vína. Dolil si a nabídl Amelai. Přijala sklenici a po malém ucucnutí ji odložila na stůl. Na lidské pochutiny nebyly její chuťové buňky zvyklé.
"Co teď budeme dělat?" zeptala se Amelai a přemýtala, proč by Andrej objednával pokoj.
"Až se Saskia probudí, vezmeš ji domů. Potom vyřídíš Kruhu, že za mé nepřítomnosti-"
"Tvé nepřítomnosti?! Jak to myslíš?"
"Nevrátím se s vámi. Zůstanu teď nějaký čas na Zemi."
"Jakto?"
Lehce zavrčel. Nerad byl přerušován. "Poslouchej. Vyřídíš Kruhu, aby za mé nepřítomnosti pouze dohlížel na chod Feutei. Zakazuji jim činit jakákoliv rozhodnutí a vyhlášky bez předchozí konzultace se mnou. Oni budou vědět, jak mě kontaktovat. Předej jim tohle."
Vytáhl z kapsy přehnutou obálku a předal ji Amelai.
"Vzdáváš se vůdcovství?" zeptala se roztřeseným hlasem.
"Někdy opravdu nejsi nejjasnější hvězda, co?" ponuře se zasmál a poklepal jí na čelo. "Samozřejmě, že ne. Myslíš si, že kdybych měl něco takového v plánu, mluvil bych takhle?"
Zavrtěla hlavou.
"No tak vidíš. Nemusíš se bát, že bych vás někdy opustil."
"Tak proč to děláš? Proč tu chceš zůstat? Bojíš se, že by tě ostatní obviňovali? Nechceš se dívat na Antemíu a-"
Problesklo mu v očích. Přitiskl svou ruku na rty Amelai, aby ji donutil přestat mluvit. Zasyčel. "Myslíš si, že bych snad byl takový zbabělec?"
Pustil ji. Amelai na sucho polkla a uhnula pohledem. Usrkla ze své skleničky a téměř se zakuckala. Tváře jí lehce zarudly.
"Jen potřebuji na chvíli změnit prostředí. Podívat se na život z jiného úhlu."
Amelai tiše přikývla. Stále se třásla, vypadala, že každou chvílí začne upouštět. Cítila se hloupě. Zhluboka se nadechla a dopila víno ze svého poháru. Andrej dolil.
Chytl ji pod bradou a zahleděl se jí do očí. "Už mě nikdy nepodceňuj."
Už nezněl naštvaně, jen smutně. Zabořil si obličej do dlaní.
"Nebudeš tady osamělý?" Pohladila ho po zádech. Při jejím dotyku ucukl.
"Být vůdce znamená být neustále sám."
"Nemusíš být sám."
"Ty to pořád nechápeš, viď? Ale ani bych nemohl chtít, abys to pochopila. Nikdy jsi nic podobného nezažila."
"Byl jsi někdy zamilovaný?" Pevně sevřela rty. Otázka jí vyšla z úst proti vůli rychleji, než ji stihla zastavit.
"Co je to za otázku?"
"Prostě odpověz."
"Ano i ne."
"Co to znamená?"
"Byli lidé, které jsem si k sobě pustil blíž. Míval jsem kamarádku, u které jsem dokonce i doufal, že se stane mou partnerkou."
"A co se stalo?"
"Zemřela."
"To mě mrzí."
"Ne, nemrzí. Ubližovalo by ti, kdybych někoho měl. A ty to víš."
"Jenom nechci, abys byl tak osamělý."
Zavrtěl hlavou a postavil se. "Až se vrátím, doufám, že už tu nebudete. Sbohem. A nezklam mě."
Lehce ji políbil na rty a odešel z pokoje. Jeho následující kroky vedly do baru Škorpion.
Amelai se již dlouho necítila tak opuštěně a zmateně. Přičichla k obálce doufajíc, že z ní dokáže vycítit Andrejovu vůni. Poté začla tichoučce upouštět.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.