Bolest

19. ledna 2014 v 20:45 | Teia |  Povídky
Po dlouhé době jsem se zapojila do snílkovského TT. Povídka navazuje na Pevné pouto a předchází povídce Život. Vyprávěno z pohledu Natalie.

Bolest
Bolest, ať už je sebekratší, působí, že nikdy neskončí. Je jako sekunda natažená na věčnost. Je jako střecha za chladné noci v Noxu. Je jako oheň, rychle pohlcující vše ve svém dosahu. I já jsem v jeho dosahu. Měla bych zmizet, ale vím, že někde tady nahoře je moje sestra. Že jsem ji konečně našla. Pátrám po ní, ale musí být na druhé staně ohnivé stěny. Nedokážu se k ní dostat. I tak zkouším ohněm proběhnout. Myslela jsem si, že to zvládnu, ale mýlila jsem se. Není to v lidských silách.
Odolávám touze vykřiknout. Nechci ani myslet na to, co by se stalo, kdybych pustila oheň do svých útrob. Vím, že zemřu, ale smrt nepřichází. Místo toho jsem vytažena z plamenů párem silných rukou. Mé vědomí se rozlívá do prostoru, jsem dezorientovaná a nejraději bych se pozvracela. Byla jsem přemístěna. Uhasínám. Ztrácím vědomí.

Nevím, po jaké době se opět probouzím. Zvědavě prozkoumám své tělo a vzhlédnu. Nade mnou sedí Tom.
"Zachránil jsi mě," vydechnu. "Nejsem popálená."
Tom se lehce usměje. "Však jsme si s tebou dali dost práce."
"A Nel?"
Zavrtí hlavou. "Nel to... nezvládla."
Bolestivě přivřu oči. Cítím slzy a nedokážu se jim ubránit. Hledala jsem ji tak dlouho. Snažila jsem se... chtěla jsem napravit náš vztah. Ale všechno to bylo k ničemu. Jsem teď a světě úplně sama. Poslední z rodiny. Jak se s tím jen můžu vyrovnat?
"Chceš být sama?" zeptá se.
Nejsem si jistá. Zkousnu si ret a zadržím další slzy. Nakonec slabě zašeptám: "Zachránil jsi mě."
Položil mi ruce na kolena. "Slíbil jsem jí, že se o tebe postarám. Jí už nebylo pomoci."
Neovladatelně a hystericky se rozpláču. "Nemůžu uvěřit, že žiju. Nemůžu... nemůžu tomu uvěřit. Myslela jsem si... Věděla jsem, že umřu. Věděla jsem to. A teď jsem tady. A... a..."
Už ani nezvládnu mluvit. Přitiskne si mě k sobě a rukou mi konejšivě přejíždí po vlasech.
O mnoho hlubokých nádechů a výdechů později se opět uklidňuji. "Nevím, co teď budu dělat. Nikdy jsem nebyla sama. Vždycky jsem měla velkou sestru."
"Ale ty to zvládneš. Můžeš začít úplně nový život."
"Jak?" hlas se mi třese.
"Pomůžu ti."
Nechávám se jím utěšovat ještě dlouho poté, ale zmírnit bolest v mém nitru nedokáže. Dokáže to někdy někdo?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ellnesa Ellnesa | Web | 20. ledna 2014 v 17:06 | Reagovat

To je úžasné!

2 Viallen Viallen | Web | 24. ledna 2014 v 22:30 | Reagovat

Nie som z tých, čo zvykne čítať poviedky. Ani na blogoch,ktoré navštevujem už nejaký ten piatok. Ale musím povedať, ty si ma zaujala. Rozhovori pôsobili úplne prirodzene a ten úvod o bolesti bol užasný. Veľmi dobrá práca.

3 Teia Teia | E-mail | Web | 1. února 2014 v 16:13 | Reagovat

[1]:

[2]: Děkuji za pochvalu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.