Vánoční stromek z knížek

10. listopadu 2013 v 19:41 | Teia |  Chrisova vánoční hra

Šance, že se zamilujete do člověka, stoupá úměrně k času, který na Zemi strávíte. A nevyřčená láska vede k nostalgii. Zvláště o vánocích.
Jen málokterého nepozemšťana se vánoce dotýkají. Nezajímají se o ně, stejně jako se nezajímají o jiné lidské svátky. Proč by měli? Ne, takové údálosti se v astrálním světě nesetkávají s pochopením.
Po tolika staletích předstírání příslušnosti k lidské rase však Paipotovi nebyly lhostejné. Na své téměř šestisté vánoce se i těšil.
Nedal to na sobě znát. Nechtěl se vystavit takovému ponížení před svými kolegy. Po ztrátě Cre mu podobné výstřelky nepřišly vhodné.
Sledoval ji, jak pokojně spí pod tenkou přikrývkou. Tiše se s ní loučil. Slova nepotřeboval, nebyl si ani jistý, která by chtěl nechat zaznít jako svá poslední. Ticho nemohlo urazit.
Stiskl její ruku. Věděl, že to bude naposledy. Smířil se s faktem, že po zítřku už ji neuvidí. Rozloučí se s ní, bude převezena zpět do Feutei, uložena na lůžko. Poté zhasnou světla a zanechají ji tam. Protože pochází z vyšších společenských vrstev, pravděpodobně na ní nebudou provádět pokusy.
Takový konec mu přišel nespravedlivý. Vykonala toho tolik, mířila dobrým směrem a pak... žádné velké hrdinství, žádný odkaz pro budoucí generace. Žádný velký, speciální boj. Dokonce ani žádná smrt. Jen věčný, nekonečný spánek.
Nenavštíví ji. Nebude mít čas. Když se do Feutei dostane osobně, nikdy si neudělá dost času pro sebe a své blízké.
Neměl náladu řešit skupinové věci, ale potlačil v sobě všechny pocity a vydal se do Sayakova pokoje. Věděl, že není fér se takhle scházet bez vědomí určitých členů skupiny, ale pokrčil nad tím rameny a nechal to být. Život není fér.
"Když je Cre pryč, kdo by měl být tím, kdo zabrání Andrejovi dělat blbosti?" Cealah položila otázku, se kterou si všichni lámali hlavy posledních několik dní.
"Z toho mě vynechejte," Sayaka se pokusil vycouvat.
"Jasně, tobě to může být jedno, když nechodíš do terénu," zamračila se na něj Cealah.
"Nějak si to tu dořešte, já mezitím budu dělat něco užitečného - třeba zkoumat tu látku," pronesl svou poslední větu, narážeje na sérum, které získali od Chrise na splnění svého dalšího úkolu.
"Tak tu zbýváme my tři. Někdo z vás se toho chce ujmout?"
Diskutovali až do Andrejova příchodu, ale nedošli k žádnému závěru.
Dnešní mise nevypadala náročně, proto si mohli dovolit vyjít jen ve třech - usoudili, že Andrej, Amelai a Paipot uspějí i bez pomoci ostatních.
"Projdeme si to znovu," rozhodl Andrej. Před každým odchodem na misi si procházeli plán. "Ověříme si, že všichni spí, dostaneme se dovnitř, najdem Chrisova vnuka, vpíchnem mu sérum a jdeme domů. Žádné zdržování. Jen tohle. Jasné?"
Souhlasili. Znělo to tak lehce, nikoho nenapadlo hledat háčky.
První skutečný problém nastal ve chvíli, kdy našli dům. Stál stranou od odstatních ve velké zahradě plné ovocných stromků a keřů. A Paipot jej znal.
"To je její dům," zašeptal. Vzpomněl si na svou velkou lidskou lásku, Lízu. Když se před sedmnácti lety viděli, předpokládal, že je to naposledy. Modlil se, aby tomu tak bylo. Aby spala. Nebo ještě lépe, aby nebyla doma. Zavrtěl hlavou. Lidé se stěhují, nejspíš už tady ani nežila...
Vešli dovnitř. Uvítala je vyhřátá, tmavá chodba.
"Kluk bude mít pokoj asi nahoře," poznamenal Andrej a vyšel po schodech do druhého patra. Paipot strnul. Je šance, že by Chrisův vnuk byl Lízin syn?
Uslyšel Amelai z obýváku. "Myslím, že tohle budeš chtít vidět."
Nechtěl. Byl by mnohem raději, kdyby nikdy nemusel takovou věc vidět. Malý oltářík. A na něm zhaslé svíčky, květiny a fotky. Odpočívej v pokoji, Liz.
Odvrátil se a vyběhl po schodech. Jeho tělesná teplota stoupala, sotva dokázal neupustit. Nezajímalo jej utajení.
"Nenechám tě píchat sračky do jejího syna," zasyčel na Andreje a skočil po něm. Ovládl ho náhlý příval emocí. Nedokázal myslet jasně. Andrej mávnutím ruky zvedl Paipota do vzduchu a nechal ho levitovat uprostřed pokoje. Shodil při tom vánoční stromek, připravený pro chlapce k ozdobení.
Amelai vešla do pokoje. "Hej! Co ten hluk. Máte štěstí, že jediný člověk, kterého jsem našla, není ve stavu střízlivosti, kdy by byl schopný se probudit."
"To je dobře," odpověděl Andrej a zaměřil svou pozornost zpět na Paipota, změkčeje svůj hlas: "Pozdě, už jsem mu to dal. Ale neboj se, bude v pořádku. Chris je svým potomstvem posedlý, nevěříš snad, že by někoho z nich zabil, ne? Uklidni se a nikoho neprobuď. Nadělal jsi už dost hluku."
Ani se nad svou lží nezastyděl. Představa Chrise starajícího se o své děti mu přišla směšná. Jen úplně naivní člověk by tomu uvěřil.
Paipot Andreje poslech. Začal lehce upouštět. "Nech mě tu s ním chvíli, jo?"
"Deset minut. Nanejvýš. Budeme v obývacím pokoji." Andrej jej spustil na zem, vzal Amelai za ruku a odtáhl ji dolů.
Paipot narovnal vánoční stromek. Za ním našel krabici s ozdobami. Rozvěsil je, ne úplně pečlivě a dle svých představ, chtěl se vejít do časového limitu. Ale stromek vypadal poměrně dobře.
Natočil dítě tak, aby stromek byl první věc, kterou uvidí, až ráno otevře oči. Tiše se rozloučil a spolu s týmem opustil dům.
Netušil, že malý už oči neotevře.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 14:42 | Reagovat

Dosti kruté zakončení. Ale svým způsobem se tam perfektně hodí. Povedený dílek skládačky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.