Jmelí: způsob jak někoho políbit

18. listopadu 2013 v 0:27 | Teia |  Chrisova vánoční hra

Amelai litovala, že se vůbec přihlásila do záchranného týmu. Zatím šlo vše jen z kopce.
Snažila se být Andrejovi co nejblíž, bavit ho a podporovat ho. Ale setkala se jen s chladným nezájmem. Po odchodu Cre se přestal bavit téměř s každým, dokonce i s ní. Amelai si začínala přiznávat, že i Cre se k němu dostala blíž než ona, přestože se chovala hrozně a neustále se hádali. Odmítala se smířit s životem bez něj.
Zadívala se na mapu. Rozložila si ji před sebou již před několika hodinami, ale nedokázala se soustředit. Čekala, až se Andrej vrátí. Trápilo ji, jak často mizel do neznáma. Toužila ho ohromit. Udělat něco velkého a nečekaného, čím by se mu navždy vryla do mysli i do srdce.
Čím více o něm přemýšlela, tím větší vztek ji popadal. Rozčilovalo ji, jak je neustále všemi podceňována, jak si každý myslí, že je slabá a naivní.
V této náladě vyrazila vstříc dalšímu úkolu Chrisovy hry, bez vědomí ostatních členů skupiny. Hrála si s tou myšlenkou již dřív, ale nikdy nápad nedotáhla do konce. Zatím ke každému úkolu potřebovala něčí pomoc nebo se jí zdál příliš nebezpečný. Ale tento jako by jí spadl do klína. Musela pouze sebrat pár bylin, co by na tom mohla zkazit...
Po několika hodinách bloudění se zalekla, že zabloudila, ale naštěstí svůj cíl nalezla před tím, než stihla úplně zpanikařit.
Téměř vycouvala ve chvíli, kdy zjistila, že ani tento úkol se neobejde bez prolézání jeskyně. Vzpomněla si ale na svůj vztek, zapřela v sobě jakýkoliv strach a pokračovala dál.
Na první lístky narazila necelých dvacet metrů od vchodu. Rozsvítila si dlaň a po podrobnějším ohledání zjistila, že se jedná o květinu vypadající jako gigantické jmelí, tedy nic, co by hledala. Táhlo se po stěnách. Nikde neviděla žádný strom, kterým by se rostlina živila, usoudila tudíž, že se asi o druh jmelí nejednalo.
Čím hlouběji se dostávala do jeskyně, tím více ho přibývalo. Na jinou rostlinu zatím nenarazila. Uslyšela za sebou pohyb, jako by do listí udeřil vítr. Otočila se. Zpáteční cesta zmizela, tunel se zaplnil větvemi a lístky. Zpanikařila. Strach jí zatemnil mysl, přestala se ovládat a nedokázala udržet oheň silou vůle. Ocitla se ve tmě. A cítila, jak jí rostlina proniká do těla. Nebolelo to. Už se nebála. Upadla do krásného snu.
A byla šťastná, tak šťastná. Andrej se podvolil, omluvil se za svou chladnost a konečně Amelai přijmul do svého života. Prohlásil ji za vou partnerku, vzdal se práce i pozice a odešel s ní žít do ústraní. Narodili se jim krasné děti a po celý ten čas žila Amelai svůj vysněný dokonalý život.
Ale každý sen jednou končí. Přijdou zásahy z vnějšku. Nejprve ji jednou za pár snových desetiletí oslovil podivný hlas. Nevšímala si ho. Ale volání se stupňovala. Stále více odváděla pozornost od snové reality. Nemohla se soustředit na děti ani na svého vyvoleného. S hlasem přicházely i jiné věci. Doteky. Vůně.
Úcítila rty na svých. Srdce jí poskočilo šokem. Zalapala po dechu. Uslyšela vzrušené šeptající hlasy. Byla zvednuta a nešena. A tak vyčerpaná.
O několik dní později seděla ve své posteli, stále zdeprimovaná neúspěchem své akce. Hrála si se snítkou puonika, rostliny, kterou předtím považovala za jmelí. Vzpomínala na Andrejovy rty, když se jí snažil vdechnout část své energie. V hodně zoufalých náladách si představovala, že šlo o polibek. Muselo mu na ní záležet, když ji oživoval.
Andrej se za ní zastavil krátce po poledni. Chtěl jen zkontrolovat její stav, vyhuboval jí už dost.
Vzal ji za ruku se jmelím. "Nechala sis kousek něčeho, co z tebe tři dny vysávalo energii a bezpochyby by tě to zabilo, kdybychom tě nenašli v čas?"
Zavřela oči, aby neviděla jeho odsuzující pohled.
"Měla jsem tam sen," zašeptala nakonec, zrazená svým hlasem. "Řekl jsi mi... jisté věci. Vyzradil jsi své pocity. Nechal jsi mě dostat se k tobě blíž. A byli jsme spolu. Měli jsme děti. A..."
Nemohla dál pokračovat. Otřásla se a zhluboka se nadechla. Nemohla si dovolit před ním upustit.
Andrej ji uchopil pod bradou, naklonil se blíž a zadíval se jí do očí. Byla si jistá, že ji políbí. Srdce se jí silně rozbušilo.
Pustil její bradu, pohladil ji po tváři a odtáhl se. "Někdy jsou sny všechno, co máme."
A odešel, zanechávaje ji tak bezbrannou a citově obnaženou celému světu. Potichu začala upouštět, nemajíc sílu na větší hysterické záchvaty.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.