#7 Liby Potrat

7. října 2013 v 21:42 | Teia |  Pavučina snů
Doháním staré restíky. Tak staré, až mě děsí. Jedna z kratších částí literárního cvičení na téma týdne.


Liby
Zvykla jsem si na maminčiny pánské návštěvy. Proč snít o tatínkovi, který se nevrátí?
Většina z nich si mě prostě nevšímala, a žili jsme tak vedle sebe, ale ne spolu. A pak přišel Alfonso. Jak dlouho mohl být s maminkou? Dva týdny. Možná tři. Úplně si na mě zasedl.
Naháněl mi hrůzu. Zvláště ten den, kdy se dozvěděl o mém brzkém odchodu ze školy. Znachovatěl, nafoukl se a začal po mně mě meta nadávky a výhražky. Chytl mě za ruku a lomcoval se mnou.
Rozplakala jsem se. Podařilo se mi vyrthnout se mu a utéct do pokoje. Zamkla jsem a přistrčila před dveře židli. Schovala jsem se v rohu za postelí a třásla se. Alfonso bušil na dveře a řval skrz ně.
Citra se objevil téměř okamžitě. Dlouze se zadíval na dveře a svět za nimi utichl. Pak se začal věnovat mně.
"Pročpak pláčeš, princezničko? Na co tolik slziček?"
Nezmohla jsem na na odpověď.
"To kvůli němu? Neboj se ho. Nemůže ti ublížit, už vůbec, když jsem tady s tebou. Hezky zhluboka dýchej, ano?"
Snažila jsem se následovat jeho instrukce, ale moc se mi to nedařilo.
"Copak by ti udělalo radost? Copak bys chtěla?"
"Chtěla bych, aby to bylo zase jako dřív..." zakňourala jsem slabým hlasem. Dýchání mi stále působilo problémy. "Já, maminka a tatínek. Aby se to nikdy nestalo. Aby nikdy neexistovaly."
"Mluvíš o svých sestřičkách?"
"Nejsou to moje sestřičky. Jsou úplně zbytečné. Vždyť se nikdy ani nenarodily."
"To bysis opravdu přála?"
"Jo. Kdyby nikdy neexistovaly, tak by nemusely umírat a mohli jsme být stále spolu. Jako rodina."
"To si myslíš?"
"Vím."
Úsmál se. "Myslím, že vím, jak ti udělat radost."
"Vážně? Jak?"
"Překvapení. A teď si pojď hezky hajnout, vyspíš se na to a bude ti líp, ano?"
Poslechla jsem ho. Zachumlala jsem se pod dvě deky. Řekl mi krátkou pohádku. Usnula jsem chvilku před koncem.
Ani ve svých snech jsem neunikla. Vrátila jsem se o dva roky, kdy se to stalo. Maminka hodně plakala. Pak rozprodala všechny věci, které předtím připravila pro malou sestru. Další den mi oznámila, že tatínek už se nevrátí. Nejdřív jsem jí nevěřila, ale od té doby jsem ho neviděla.

Další den po návratu ze školy na mě Alfonso opět řval. Ale už jsem se nebála. Věděla jsem přesně, co dělat. A později té noci, když už všichni tvrdě spali, jsem se vykradla z bytu. Citra rozhodl, že přišel čas na mé překvapení...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kariol Kariol | 8. října 2013 v 16:12 | Reagovat

Proč já nikdy nečtu nějaké příběhy od začátku? :) Uteče mi pak jedna z nejlepších chvilek vyprávění :)
Takže jdu číst předchozí dvě části tohohle zatím do pěkné se barvícího příběhu :)

2 Teia Teia | E-mail | Web | 12. října 2013 v 15:30 | Reagovat

[1]: Děkuju. :) Tak ony se všechny části nakonec spojí, takže číst všechny postavy není na škodu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.