Můj první týden jako vegan

29. září 2013 v 15:18 | Teia |  Teiin svět
Nebudu tady rozebírat jak a proč. To je na jiný článek.
Ale podíváme se na můj první týden. Bylo to složité? Bylo to těžké? Bylo to asi takové:
(Možná se vám mohou mé porce zdát malé, ale zvažte, že jsem dřív anorexila.)
Den 1: Ráno vstávám dřív, připravuju si kuskus s houbama, mrkví a brokolicí k obědu. K snídani ovoce. Ke svačině půlka kuskusu, k obědu druhá. Přátelé se mě snaží překecat "k normálnímu jídlu". Nenechám se, nemám na něj ani chuť. Na večeři si nevzpomínám, tuším, že další ovoce a zeleninu. Vyrábím prapodivnou mandlovo-medovo-lněnou pastu. Není špatná.
Cítím se podivně, řekla bych "anxious" (nemám ráda míchání jazyků v psaném proslovu, ale opravdu nevím, jak to říct česky - žádné ze slovníkem navrhovaných slov nevyjadřuje mé pocity). Není mi špatně, ale ani dobře. Takový ten pocit, kdy nevíte "co by"... Doufám, že se z toho vyspím.
Den 2: Tentokrát kuskus s mrkví, jablkem a calamondinem. K snídani nektarinka. Ke svačině půlka kuskusu, k obědu druhá. Je mi z něj pěkně divně. Zajídám hamánkem a kukuřičnými plátky. Druhý oběd představují podivně kořeněné krokety. Není mi po nich nic moc, víckrát už si je asi nedám. K večeři další víc nektarinek. A toast s rajčaty a česnekem. "Anxious" pocit přetrvává. Ani na nic nemám chuť. Přepadají mě divné myšlenky. Depkařím nad telátky. Pokaždé, když si vzpomenu na mléko, depkařím nad telátky. Člověka úplně přejde chuť.
Den 3: Na svačinu a oběd mažu toasty s marmeládou a mandlovou hmotou z pondělí. Je to fajn. Nektarinka. Jablko. Hamánek. Čas běží. Přespávám u přítele. Ten, ačkoliv protestoval, nakonec mé rozhodnutí přijímá, nesnaží se mě nijak přemlouvat ani pokoušet, za což jsem moc vděčná. K večeři klasicky toast s česnekem a rajčetem a marmeládou (ne zároveň samozřejmě). "Anxious" pocit přechází.
Přítelovi rodiče vypli ledničku. Veškeré jídlo v mrazáku vyteklo a zkazilo se. Smrad. Uklízíme to fakt dlouho. Nejhorší zakončení dne.
Den 4: Do školy toasty s rajčetem, nektarinka a jablko. Umírám, vstávám v pět abych stíhala ruštinu. K pití si beru čajíček a grepový džusík. Snídám nektarinku. Toto je nektarinkový týden. Obědvám oříšky ve wasabi. Necítím se provinile, vzpomínám na své anorektické dny. Někomu se tohle může zdát jako příšerný jídelníček, ale je to neuvěřitelná změna k lepšímu. Večeřím toasty s marmeládou a s rajčaty a česnekem. Nejsem doma, nemám moc na výběr. K druhé večeři mám talíř rajčat a okurku.
Den 5: Poprvé za svůj život jsem zkazila test z latiny. A to jen proto, že se moje hlava a ruka rozešly. Má hlava říkala "felix, felicis", ale má ruka napsala "felix, felis". Pro normální lidi to asi moc není chyba. Pro mě je téměř smrtelná. Mám k latině mimořádný vztah, to si dlouho neprominu.
Ale to jen na okraj, co se jídla týče: Nektarinka. Toasty s rajčaty. Po třech dnech doma, dávám si rýži se šťávou ze zapékaných paprik. Rodiče si myslí, že jsem blázen, doufají, že je to jen fáze. Zdá se jim, že málo jím. To neví, jak jsem na tom bývala dřív. Vyrabím víc mandlovo-lněno-medové pasty. Hledám náhodné recepty. Má matka se mě snaží pokoušet, hlavně acidofilním mlékem. Blbost, mléko mi vadí nejvíc. Telátka. Z toho by jeden plakal. Přiznám se, na nátlak jsem snědla kus sushi s lososem. Ale nechutnalo mi tak jako dřív, trávila jsem jej do dalšího dne a celkový pocit... Nic moc. K druhé večeři mám vločky s marmeládou. Matka koupila dvě kila paprik, tak jím ty.
Vyrábím kokosové mléko, rozmixuji s banánem a nektarinkou a dávám do mrazničky. Dělám si zmrzlinové naděje.
Den 6: Vstávám na oběd. Matka mi odmítá vařit extra, tak si dělám špagety s rajčaty, česnekem a bazalkou. Jak tak na to koukám, česnek se stal základní složkou mé potravy. Jestli to takhle půjde dál, všichni přátelé mě opustí. Během dne spousta paprik. Zkouším svou "zmrzlinu". Chutná dobře, jen kdybych jí dokázala sníst (nepovolila ani po hodině). Dál mě čeká polévka z mrkve a brokolice. Výborná. Znovu sushi ochutnávka, opět s neuspokojivým výsledkem. Tuším, že bylo mé poslední. Pokouší mě acidofilní mléko. Trhám se uvnitř. Mléko. Telátka. Mléko. Telátka. Mléko. Telátka... dělá se mi špatně jen z pomyšlení na něj. Telátka. K večeři již nyní tradiční toasty s rajčaty a česnekem. A vločky s marmeládou. A ta mandlová hmota. Pilně hledám recepty, příští týden by má strava mohla být pestřejší.
Den 7: Vstávám opět na oběd. Čočka. Jéj, změna. Jako zákusek vločky s marmeládou. Nějak mi to zachutnalo. Část mě pláče po acidofilním mléku, část mě po telátkách. Vím, že když si ho dám, bude mi pěkně špatně. Stejně jako po tom sushi. Přemýšlím, že to udělám. Jen aby mě ta chuť už nikdy nepřepadla. Jen pár loků, chvíle divného pocitu, chvíle, kdy mi nebude nejlíp... a budu vyléčená i z této chutě. Nemůžu se rozhodnout. Asi to zkusím. Na zbytek dne plánuji pravděpodobně víc paprik, víc rajčete a česneku, víc mandlové hmoty a víc marmelády. Ale kdo ví.
Takže jak vidíte, nebylo to nic strašného. Jeden z mých nejlepších jídelníčků za posledních bambilion let. A cítím se... já nevím. Stejně i jinak zároveň.

Musíte pochopit, že si nic nezakazuji. Že to dělám z vlastní vůle, ne protože bych musela. A že jediný svůj soudce jsem já. Mé názory se od názorů většiny veganů asi lehce liší, ale to si rozebereme jindy.


Související články:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.