#6 Akafar Bezdomovci

19. září 2013 v 0:08 | Teia |  Pavučina snů
Opět slabší část literárního cvičení. Ten Akafar mi prostě nejde. A nějak se mi zas povedlo lehce utéct od tématu. Ale řekněme, že to může být něco jako "jak jsem se stal bezdomovcem". Jo, to by šlo.
Případné překlepy prosím ignorujte, snažím se upravit texty co nejlépe, ale na tabletu to jde špatně...


Bezdomovce jsem vždy v lepším případě přehlížel. V ostatních případech nevzbudili nic víc než opovržení - ubohé lidské bytosti, neschopné postarat samy o sebe.
Kdo by byl řekl, že v jeden den ztratím klientku, práci i domov. A jediné, co jsem získal na oplátku je novorozenec. Tedy, získal svým způsobem.
Měl jsem mít více rozumu než se po fiasku v tramvaji ukazovat ve Společnosti. Ale protože jsem jej neměl, zamířil jsem přímo tam. Jistým krokem jsem si to směřoval za šéfovou.
Neviděla mě ráda. Ještě míň raději slyšela mé zprávy. Její výraz se měnil z překvapeného přes přechodné fáze až na rozzlobený. Nakonec zastavila na chladném pohledu. Vzala si stále plačící dítě z mé náruče a odešla z místnosti. Udělal jsem si pohodlí. Vše proběhlo dobře. Až podezřele dobře.
Čekal jsem. A čekal. Nikde nikdo. Pojal jsem podezření. Zkusil jsem dveře - zamknuté. Okna - zamknutá. Rychle jsem si v hlavě projel svůj dnešní průser a co se děje takovým lidem. Uitskakeling, což je jen lepší výraz pro "zbavení se nevhodného", což je jen lepší výraz pro "nenápadně zabít". ' Skvělé. Proste skvělé. Můj den by už ani nemohl být lepší.
Povzdychl jsem si a připravil se na útěk. Členové Společnosti nemívají slitování.
Minuty ubíhaly, má nervozita rostla. Pak se otevřely dveře. Vešli dva krutě vyhlížející muži.
Na to jsem čekal. Hodil jsem po nich několik náhodných předmětů ze stolu. To je samozřejmě nemohlo ohrozit, ale zatímco je odráželi, vytvořil jsem mohutnou ohnivou stěnu. Zadržel jsem dech a proběhl mezi nimi. Ignoroval jsem hořící oblečení - oheň mi v tak malém množství nemohl ublížit. Běžel jsem poměrně bezmyšlenkovitě. A pak mě zastavila žena.
Malá, přímo drobná, v dosti zuboženém stavu. V náručí držela malý balíček.
Spustil se alarm. Poplašeně sebou trhla.
"Utíkáš?" zeptala se slabě.
"A ty?"
Přikývla. "Když pomůžu ven ti, vezmeš s sebou ji?"
Mluvila s podivným cizím přízvukem. Nedokázal jsem si ho nikam zařadit.
"Koho?"
Lehce ohnula látku balíčku. Vykoukl na mě dětský nosík.
"Co?"
Podala mi dítě.
"Vem si ji. Kantalien se jmenuje. Vem... si ji. Vezmu jejich pozornost na sebe. "
Křičíce se rozeběhla pryč. Neztrácel jsem čas a vyrazil druhým směrem. Dítě v mém náručí ani nemuklo.
Dorazil jsem do sekce, které se uprchlický alarm očividně netýkal. Zpomalil jsem do chůze. A jako by se nic nedělo, prokličkoval jsem známými chodbami ven na svobodu. Ven na věčný útěk.

A protože mi bydlení zajišťovala společnost, vyrazil jsem do ulic jako do svého nového domova.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.