#5 Natálie Déšť

25. srpna 2013 v 3:43 | Teia |  Pavučina snů
Další kousek do skládačky literárních cvičení. Tentokrát s novou postavou.


Natálie
Prší. V mých snech vždycky prší. Voda by měla zastavit oheň. Tak proč neuhasíná? Stravuje vše okolo. Ale mě ne. Mě se nemůže ani dotknout. Vím to, tak se ani nesnažím utéct.
Hladina stoupá. Déšť sílí. Oheň postupuje. A když se konečně dostane až ke mně, svět zahalí tma.
Vzbudila jsem se ve své posteli. Otevřeným oknem dovnitř foukal lehký vánek.
Otřásla jsem se a otřela si zpocené čelo. Téměř automaticky jsem našla gumičku a chystala se dát vlasy do culíku, ale nahmatala jsem pouze polodlouhé mikádo. Jak jsem mohla zase zapomenout.
Hodiny ukazovaly půl čtvrté ráno. Vstala jsem z postele a krátkým poskakováním po bytě jsem si protáhla nohy. Poté jsem se oblékla a vyšla do chladné noci.
Lehce mrholilo. Pokusila jsem se pročistit si hlavu krátkou procházkou, ale když jsem opět ulehla do postele, zachvátil mě přesně ten stejný sen.
A takhle to jde už dobrých šest let. Někdy se má noc spestří ještě náhlým záchvatem úzkosti a strachu, kdy pak pobíhám po všech místnostech a kontroluji, jestli nehoří. Nehoří. Nikdy nehoří. Oheň zůstává nepřítelem jen v mé hlavě.
Uklidňuji se jen svým ohraným vysvětlením tohoto stavu. Ale vím, že ztráta sestry není dostatečnou výmluvou. Ne po šesti letech.
Když jsem se pak kolem poledne vyčerpaná probudila, netušila jsem, že dnešek změní můj život. Že mě zavede do nových, nekonečně známých vod.
Telefon zazvonil dvě minuty po páté. Nijak jsem se k němu nehnala, zvedla jsem ho pomalu a otráveně.
"Ano?"
"Natálie?"
Sluchátko mi zklouzlo. Poznala jsem jeho hlas. A když se představil, ověření téměř postrádalo smysl. Téměř.
"Natálie? Tady Chris."
"Chris. Můj otec Chris?"
"To budu já. Jak jsi se měla, holčičko?"
Telefon mi spadl na zem. Rychle jsem se otřepala a sebrala ho.
"Jsi v pořádku?" ozvalo se z telefonu.
"Jo. Já jen... proč voláš?"
"Jsem dole. Pustíš svého tatínka do bytu?"
Chvíle zaváhání. Nádech. Výdech. A pak jsem pustila Chrise dovnitř.
Vešel. U normálních lidí nic neobvyklého, ale Chrise jsem naposledy viděla uvázaného na kolečkové křeslo. Snažila jsem se na to setkání dál nevzpomínat. To při něm Nel zemřela.
Vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází, než Chris přešel přímo k věci.
"Přišel jsem ti nabídnou práci."
"Oh. Co bych dělala?"
"Tak různě. Něco by se pro tebe našlo. Ve firmě, víš?"
Nijak dál to nerozváděl. Ještě chvíli jsme se bavili, než se omluvil a odešel.
Zůstala jsem sama a vážila jeho nabídku. Zdálo se mi šílené přijmout nabídku, o které nic nevím. Tak moc šílené, že... Ale byl to můj otec. Můj jediný pravý otec. Jak by to se mnou mohl myslet špatně?
A když jsem se pak v noci opět vzbudila a vydala se na procházku, rozhodnutí padlo.

Pršelo. Nechala jsem déšť omývat mou tvář. Chladil. Smýval kousky bolesti. A po dlouhé době pomalu uhasil oheň. A já věděla přesně, co dělat dál.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 30. srpna 2013 v 0:23 | Reagovat

To je fakt výborný. Líbí se mi, jak píšeš, a jakou lehkostí, ten konec je úžasnej. Klobouk dolů.

2 Teia Teia | Web | 1. září 2013 v 3:39 | Reagovat

Děkuju za pochvalu :D Mám vydařenější dny a na těch si nasazuju vysokou laťku, kterou v horších dnech pohužel podlézám...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.