#4 Liby Cesta do fantazie

18. srpna 2013 v 16:23 | Teia |  Pavučina snů
Opět - literární cvičení, vyprávění z pohledu malé holčičky.


Liby
Probudila jsem se brzy ráno. Mezi větvemi stromů prosvítaly slabé paprsky slunce. Citra se mnou nebyl.
Prohlédla jsem se. Trochu se mi zamazaly šaty. Cůpky se mi rozcuchaly. Do rukou se mi vytlačily obtisky pár větviček. Ale jinak jsem byla v pořádku.
Vplížila jsem se domů. Maminka ještě spala, ani si nevšimla, že jsem byla pryč. Převlékla jsem se do pyžama a zachumlala se do peřin. A když mě maminka konečně přišla probudit, nic nepoznala.
Ve škole jsem pak celý den myslela na Citru. Vůbec jsem nedávala pozor. Při čtení jsem se neustále zasekávala, až z toho byla paní učitelka nešťastná. Obvykle bývám nejlepší ze třídy.
Po vyučování si mě zavolala a vyptávala se, jestli mě něco netrápí. Popřela jen všechny její domněnky a utíkala na oběd. Už bylo ale pozdě - za přestávku se vytvořila neuvěřitelná fronta. Zazoufala jsem si a postavila se na konec. Kamarádi na mě gestikulovali, ať předběhnu ostatní, že mě pustí, ale předstírala jsem, že je nevidím. Neměla jsem na ně náladu.
V družině jsem si sedla daleko od ostatních. Těšila jsem se, až nás pustí a budu volná.
A pak mé hloubání narušito náhlé zašumění listů.
Vzhlédla jsem.
"Citro!" zavískala jsem až příliš nahlas. Pár dětí okolo se na mě otočilo, ale hned se zase vrátily ke hře.
Citra se na mě usmál.
"Pročpak je moje malá princeznička tak smutná?" zeptal se. Lehce se ke mně přiblížil dlaní, jako by mě chtěl pohladit. Což samozřejmě díky své nehmotnosti nemohl, tak ruku zase stáhl.
"Nechal jsi mě usnout venku," zakňourala jsem. Byla jsem z toho nešťastná a unavená.
"Já vím, princezničko. Musel jsem na chvíli odejít, a když jsem se vrátit, už jsi spala. Ale dohlížel jsem na tebe celý zbytek noci. A probudil jsem tě včas, ne?"
Přikývla jsem. Nepamatovala jsem si, že by mě budil.
"Tak vidíš. Netrap se tím, ano?"
Opět jsem jen přikývla.
"Ale pořád jsi smutná. Co by ti udělalo radost?"
"Chci domů."
"A co ti brání?"
"Nemůžem jen tak odejít, víš?"
Ukázal na díru v plotě. Přísahala bych, že před chvílí tam ještě nebyla.
"Tudy se protáhneš, ne?"
"Ale my nesmíme odejít dokud si pro nás někdo nepřijde."
"Neboj a pojď. Nikdo si toho nevšimne. A stejně byste za chvíli končili, ne?"
Pokrčila jsem rameny.
"Pojď."
Prošel plotem jako kdyby tam vůbec nebyl. Protáhla jsem se za ním.
"Jsi si jistý, že si ničeho nevšimnou?"
"Jsem."
Nemohla jsem se vrátit domů - kdyby tam byla maminka, zlobila by se, že jsem odešla ze školy.
Bála jsem se, že budu muset strávit den ve městě, ale Citra mě dovedl do lesa. Světýlka se tam koncentrovala mnohem hustěji než ve městě. Hlavně v jednom místě tvořila souvislou plochu, velkou asi jako já.
"Co je to?" zeptala jsem se Citry.
Usmál se: "Jen vejdi a uvidíš."
Poslechla jsem ho. Zaplavila mě vlna neuvěřitelné bolesti. Myslela jsem, že se rozpadám. Nemohla jsem ani křičet.
A pak to přestalo. Ležela jsem na zemi a plakala. Citra mě zvedl.
"Neplakej, už to bude dobrý. Nechtěl jsem, aby tě to tak bolelo. Jen jsem ti chtěl něco ukázat."
Popotáhla jsem: "Ale bolelo to. A jaktože na mě můžeš šahat?"
Usmál se, postavil mě a vzal mě za ruku.
"Vidíš všechno tohle?"
Přikývla jsem. Stáli jsme na mýtince. Kolem nás se rozprostíral les. Slunce jasně svítilo.
"Teď jsme v astrální rovině. Je to moje domovina. Tebe přechod bolel, protože jsi se musela odhmotnit. Ale vzal jsem tě sem, abych ti dal něco, co můžeš mít jenom tady. Pojď."
Následovala jsem. Dotyk jeho dlaně byl tak zvláštní. Teplý, něžný. Nechtěla jsem, aby to skončilo.
"Doufám, že máš ráda koně."
"Uvidíme koně?" zeptala jsem se nadšeně. Zapomněla jsem na smutek a únavu.
"Něco lepšího."
Stromy opět prořídly. A mezi nimi se na trávě pásl kůň. Co kůň, jednorožec! Rozeběhla jsem se k němu. Byl pěkně vysoký, ani jsem ho nemohla obejmout kolem krku.
"Veselé narozeniny, Liby."
Maminka přišla domů několik hodin po mně. Byla naštvaná. Neřvala sice, ale její hlas byl hrubý a nepříjemný.
Později té noci, když už maminka spala jsem se zavřela do pokoje a plakala.
U mé postele ležel jednorožcův odraz - nevešel by se mi do pokoje, navíc nemohl se mnou zpět do fyzického světa, ale vytvořil si nehmotný odraz a zůstal mi věrně po boku celou dobu.

A za dotyku jeho něžné energie jsem pomalu usnula. Citra nepřišel.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 20. srpna 2013 v 20:38 | Reagovat

Nádherné. Tohle je přesně moje gusto. Dětské, tajemné a snové. Doufejme, že budeš pokračovat. :-)

2 Teia Teia | Web | 23. srpna 2013 v 23:26 | Reagovat

Děkuju. :) Samozřejmě budu, ale s Liby se možná na chvilku rozloučíme... Koneckonců, postav je dost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.