#2 Liby Pavučina snů

8. srpna 2013 v 17:41 | Teia |  Pavučina snů
Prosím, mějte na paměti, že příběh vypráví malá holčička, proto takový styl. A taky že je to literární cvičení.


Liby
Myslím, že jsem je vždy viděla. Drobounká světýlka poletující světem. Nevýrazná za dne, ale ve tmě zářící jako jasné slunce. Jsou jich stovky, tísíce... víc. Nekonečné množství. Nikdy neodchází. Nikdy nemizí.
Maminka tvrdí, že neexistují. Že jsou jen výplodem mé dětské mysli. Ale vím, že nemá pravdu. Neví, že s nimi také komunikuje. Každý člověk je občas vdechne. Líbí se mi, když se to stane - světýlka jej naplní svou energií a poté je člověk vydechne jako malý obláček páry. Ten se pomalu zase zformuje do kuličky a letí si zase jinam.
Všechny mají jednoho pána. Jmenuje se Citra. Zjevuje se mi. Někdy na mnoho dní po sobě, jindy se nevidíme celé týdny. Dohlíží na mě a stará se o mě. Vypráví mi příběhy před spaním. Zná obrovskou spoustu příběhů.
Přála bych si, aby mě mohl i hladit, ale nikdy na nic nešahá. Říká, že nemůže, protože na to není dost hmotný. Jediná věc, kterou může ve fyzickém světě ovládat jsou právě ta světýlka. Jsou jako jeho drobné společnice. Přesto to ale musí být osamělý život.
Říká, že některé speciální děti - jako já - ho můžou vidět taky.
Mám ráda, když mě bere ven. Ukazuje mi svět v krásných barvách. Ukazoval mi, jak se světýlky můžu hýbat a měnit jim barvy, stejně jako to dělá on, ale nikdy se mi to nevedlo. V takových chvílích se vždy bojím, že ho zklamávám. Ale zatím nikdy neztratil trpělivost ani se nezlobil.
Dnes večer mě opět pozval na procházku. Vzala jsem si své nejoblíbenější šaty se slunečnicema a vlasy si pečlivě sčesala do cůpků.
Čekání na Citru mě vždy ubíjí. Mívám pocit, že se čas zastavil. Ale když konečně přijde, jsem ten nejšťastnější člověk na celém světě.
Před jeho příchodem musím ve svém pokoji zapálit svíčky. Za jeho přítomnosti nefunguje elektřina. Nevadí mi to. A nevadí to ani mamince, která buď spí, nebo je venku.
Posadila jsem se na postel ve svém spoře osvíceném pokoji a vyčkávala. Někdy při čekání na něj usnu, ale dnes jsem se udržela vzhůru dlouho. Objevil se, když v dáli zvony odbíjely první hodinu.
Přiložil dlaň k mé tváři a chvíli ji tak nechal. Mezi námi proběhlo lehké jiskření. Poté se odtáhl.
"Čekala jsi dlouho?" zeptal se hlubokým sametovým hlasem.
"Ne," odpověděla jsem roztřeseně. Spokojeně pokýval hlavou.
Svíčky zhasly. Udělal to Citra silou své mysli. Také bych chtěla umět takové věci, ale ani s jeho pomocí se mi to nedařilo.
Náhlá tma mi nevadila, vždyť mi svět dokázala dokonale osvětlit světýlka.
"Pojď se mnou, Liby."
Jeho podmanivý hlas se rozlehl po místnosti. Neodolala bych ani kdybych chtěla. Ale já nechtěla. Zkontrolovala jsem maminku. Po prášcích vždy tvrdě spí.
Díky Citrovi kolem nás zhasínaly lampy. Těch pár lidí, co jsme potkali, to asi slušně vyděsilo. V lepší čtvrti by asi lidem přišlo divné, že se taková malá holka toulá sama městem - Citra je pro normální lidi neviditelný - ale tady to nikdo neřešil. Beztak jsme potkali jen pár bezdomovců a opilých teenagerů. Ti se mě snažili oslovit, ale ignorovala jsem je. Nebála jsem se. Nikdy se ničeho nebojím.
Zašli jsme do parku. Celý svět se mi více líbí v noci, kdy barvy ze světýlek nejvíce zazáří, ale parky a lesy jsou ještě výjimečnější. Mohu vidět, jak stromy komunikují, nechávají se prostupovat energiemi a nabíjí se z Měsíce.
Posadila jsem se na zem a očarovaně sledovala rojící se světlušky, míhající se mezi světýlky. Plánovala jsem se na zbytek noci vrátit domů, ale přemohla mě únava. Zavřela jsem oči - jen na chviličku! - a stulila se ke kořeni jednoho velkého stromu. Poklidně mě přijal mezi své energie.

Citra se ke mně sklonil a vyprávěl mi příběhy z dalekých zemí, utkávajíc tak pavučinu mých něžných snů.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.