Můj předlouhý vyléčený příběh...

27. července 2013 v 13:11 | Teia |  Teiin svět
...aneb supermanovským syndromem cesta nevede.
Z probírání se články vidím, že dost lidí pro-ana blogy nikdy neznali, dost by je zrušilo, ale většina by dívkám ráda pomohla. Mnoho autorů má ve svém okolí někoho s anorexií, ale jen málo z nich si anorexií opravdu prošlo.
Původně jsem nechtěla psát k tématu osobní věci, ale stejně jsem jich mnoho vyjevila v komentářích na ostabtních blozích, tak proč ne rovnou tady. Třeba to někomu pomůže.
Jíst jsem přestala v okamžiku, kdy jsem jíst začla. Nebo lépe řečeno: jakmile jsem byla dokojena a měla přejít na normální stravu, jídlo se stalo mým úhlavním nepřítelem. Každé sousto bylo neuvěřitelný boj. Ráda jsem jedla jenom čokoládu, všemu ostatnímu jsem se zuby nehty bránila. Byla jsem vychrtlé dítě, ale mnoho dětí je takových.
Rodiče z toho byli samozřejmě neštastní, snažili se mě donutit jíst všemi možnými způsoby. Po mnoha letech si mé tělo zvyklo, začala jsem jíst. Hodně. (Mimochodem, vím přesně, kde to začlo - v restauraci, kde jsem se s bratrancem vsadila, že sním celou obrovskou porci. Snědla jsem a zrodil se jedlík.)
Během následujících několika let jsem se vyjedla. V jedenácti jsem měla 35kg na 150cm, ve dvanácti (a půl možná) se to změnilo na 54kg na 155cm.
Ta váha mi zůstala dlouho. Nebyla jsem tlustá, sem tam nějaký drobný špíček, ale spíše jsem byla normální. Abnormálně mi vyrostla akorát prsa. Ale můj otec - těžko říct, jestli ve mě pořád viděl malou, vychrtlou holčičku - měl neustále kecy na mou postavu, váhu... A strhnul k tomu i ostatní. Ignorovala jsem, věděla jsem, jak na tom doopravdy jsem, ale stejně mi to bylo líto.
O nějaký čas později (konkrétně na přelomu dvanácti a třinácti, o letních prázdninách, před přechodem na novou školu) jsem poprvé přišla na pro-ana blogy. Jejich idea mi přišla bláznivá, šílená. Ale četla jsem je dál - byla jsem zvědavá, hrozně ráda se rýpu lidem v hlavě a dozvídám se o lidstvu, a čeho je schopno, víc. Trvalo mi to tak týden.
Uběhlo několik měsíců, kdy jsem na blogy téměř zapomněla. Až jsem jedoho krásného dne neměla do čeho píchnout. Z hlavy se mi vynořila vzpomínka na tyhle blogy. Vrátila jsem se k jejich čtení.
Pořád jsem s nimi nesouhlasila, přišlo mi to hloupé. Ale když se pohybujete v semeništi jednoho názoru dost dlouho, začnete jej vstřebávat. Nevědomky, i proti své vůli. V té době jsem z různých důvodů nejedla mnoho potravin. Tyhle blogy mi znechucovaly další a další. Pak jsem zjistila, že je mi špatně když jím.
Dlouho jsem s tím bojovala. Nechtěla jsem být anorektička. Držela jsem se jak to šlo. A pak jsem se pustila. Potravin, co jsem nemohla pozřít, bylo příliš mnoho. Nevědomky jsem si vypěstovala i jiné zvyklosti, například pití hodně vody na zaplnění žaludku. V té době o tom věděla jen hrstka mých přátel a přítel. Snažili se mi to vymluvit jak to jen šlo. Ale nešlo to.
Zhubla jsem tři kila. Byla jsem na sebe hrdá. A nastala pauza, nemoc ustoupila. Myslela jsem si, že je za mnou. Jídelníček se mi sice do normálu nevrátil, ale vrátil se mi pohled na svět. Už jsem zase nechtěla být vychrtlá.
Po dvouměsíční pauze vše vypuklo znovu. Tentokrát to bylo horší. Chtěla jsem být křehounká, vychrtlá. Podstupovala jsem i některé problémy a více zvyklostí. Hlavně křeče v žaludku, ty byly hrozný. Ale uklidnila jsem je třeba litrem vody, nebo jsem je prospala... Ale bylo mi hrozně. Ti přátelé, kteří o tom věděli, se mi snažili pomoct mnohem víc. Ale nestála jsem o jejich pomoc.
V koutku duše jsem to nechtěla. V koutku duše jsem nechtěla nic z toho. V koutku duše jsem totiž věděla, proč to dělám. Ne kvůli štíhlosti, ne kvůli osobní slabosti, dokonce ani kvůli křehkosti. Pravda byla, že jsem použila sebe jako nástroj spravedlnosti a pomsty. Chtěla jsem ublížit lidem, co mi říkali, že jsem tlustá. Ani to by mi ale nestačilo - chtěla jsem jim otevřít oči. Chtěla jsem, aby věděli, kam to může člověka dohnat, když ho lidi urážej - i kdyby to bylo jen ze srandy. Nebýt tohodle motivu, snadno bych odolala. Ale to nutkání po otevírání očí bylo větší. Ne pro sebe, mě to bylo docela jedno, já věděla, jak na tom jsem. Šlo mi o to, aby viděli, jaké škody to napáchá na slabším jedinci.
Zhubla jsem na 49kg. Tam jsem se zastavila. Váha je to pro mě naprosto bezpečná (jsem maličká, do podváhy mi chybí skoro pět kilo), ale vyděsilo mě to. Bála jsem se přibírání, bála jsem se hubnutí. Naštěstí mé tělo je dobré - váha se mi mění jen pomocí drastických jídelníčků, jinak nereaguje.
Jeden z mých kamarádů, co se mi snažili tak dlouho pomoct, je doktor. Utekla jsem za ním. Dala jsem mu právo mě hlídat, upravovat mi stravu. Jenom jemu, o pomoc nikoho jiného jsem nestála. Dokonce ani o přítelovu.
Pomohl mi. Mluvíme spolu, můžu si ho zavolat kdykoliv mám problém. Ale bohužel žije daleko. Nemůže na mě mít takový vliv, jaký by si přál. Ale nakonec jsem dovolila i příteli, aby mi pomáhal. I ten bohužel žije daleko, ale už je to podstatně blíž. Jenže nemá se mnou tolik trpělivosti (přestože z pohledu okolí má trpělivosti až příliš, jen mě to nestačí.)
Víte, já nevyžádanou pomoc beru jako svojí slabost. Nesnáším jí a nedokážu přijmout.
A jak jsem na tom teď?
Nevím, jestli si jen "dávám pauzu", nebo jestli se to zlomilo a jsem vyléčená. Momentálně už netoužím být vychrtlá. Pořád chci trochu zhubnout, ale není to nijak silná potřeba. Koneckonců, mám 49kg. Panika ovšem nastane, když se mi váha výjimečně pohne. To opět v panice přestanu jíst. Ale jen dokud se nevrátí na bezpečnou váhu.
Můj jídelníček je mizerný. Těžko byste narazili na mizernější. Jím nezdravě, většinu času přežívám jen na sušenkách a čokoládě. Často hladovím, protože nedokážu rozpoznat pocit hladu. Když přijdou křeče, vím, že jedinej způsob, jak se jich zbavit, je se najíst. Ale v takových chvílích jako naschvál jídlo nebývá poblíž, tak to prostě musím přetrpět. Stále se mi z nedostatku živin semtam zatmí před očima.
Když vařím, nepoužívám žádná dochucovadla. Bez soli, bez koření, bez cukru, bez omáček... Jídla, která pozřu, musí být jednoduchá. A hlavně lehká. Nedokážu pozřít českou kuchyni (a mnoho dalších jídel), protože mi leží příliš dlouho v žaludku a nedokážu je strávit. Můj odpor k přílohám trvá.
Ale to už je poměrně snadno řešitelný problém. Strava se dá snadno upravit, když se vše vyřešilo v hlavě.
Jen se bojím, aby se vše nevrátilo.




Související články:
Článek byl vybrán do žebříčku nejlepších TT. Děkuju.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 27. července 2013 v 15:19 | Reagovat

tak doufej,že se to nevrátí,kdysi dávno jsem s tím údajně měla taky problém,teda já si to nemyslím,ale prý měla a jestli ano tak se to před nějakou dobou zase vrátilo,mám to podobně jako ty,teď jsem buď v pohodě,nebo mám pauzu ,taky doufám,že už nikdy nezatoužím po tom být vychrtlá... :-) :-)
Přiběhy jako ten tvůj jsou vždy smutné..

2 Radka Radka | E-mail | Web | 27. července 2013 v 16:09 | Reagovat

Jsem ráda, že jsi tento článek napsala. Konečně odpověď na otázku, zda jsou pro-ana blogy škodlivé. Tobě ublížily, zhnusily Ti jídlo. A tím to začalo.
Jsem také ráda, že dovolíš druhým, aby Ti pomáhali. Nikdy na to nejsme sami, jen je potřeba najít tu správnou pomoc.
Moje dcera by také dokázala žít jen na čokoládě. Těžká jídla nesnese. Přešla na bezlepkovou stravu a je to lepší. Hlavně ví, že nikdy nehodlá splnit přání otci i všem kolem - hubnout jen proto, že oni jsou přesvědčení, že je tlustá. Je to její život a když bude trestat druhé, vytrestá nejvíc sebe.
Přeji Ti úplné uzdravení, tělu i duši.

3 Kerria Kerria | Web | 27. července 2013 v 19:38 | Reagovat

Tvůj článek byl doporučen a následně zařazen do výběru nejlepších článků na TT, který společně sestavujeme na blogosvet.blog.cz

Opravdu silný příběh.

4 mengano mengano | E-mail | Web | 28. července 2013 v 9:45 | Reagovat

Ty jsi důkaz toho, že pro ana blogy jsou zlo. Přeju ti, ať vytrváš a nenecháš se znovu zlákat. Nestojí to za to, to už snad teď víš.

5 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 28. července 2013 v 13:09 | Reagovat

Páni… Děkuji Ti, že jsem si příběh mohla přečíst, hodně mi dal. Co víc, je moc hezky sepsaný.
„Víte, já nevyžádanou pomoc beru jako svojí slabost. Nesnáším jí a nedokážu přijmout.“ Tuto větu si, s dovolením, zapíši… je odpovědí i na mé jednání=)

6 Teia Teia | Web | 31. července 2013 v 20:03 | Reagovat

Nemůžete z toho vinit blogy. V prvé řadě to byla právě touha po mstě...
Ale děkuju za podporu.

[5]: Tak to má ale docela dost lidí :) A ti druzí to nejsou schopni pochopit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.